Florence Noiville - Zpověď kleptomanky

Krást se nemá, to nás učí už od dětství. Někdy však může být potřeba něco zcizit silnější než vy. Kleptomanie je nemoc, která se sice dá léčit, ale postižený musí chtít. Valentine je v poměrně ožehavé situaci, jelikož není jenom obyčejnou manželkou obyčejného člověka, a její zlodějny by je všechny mohly přijít pěkně draho.

Na začátku jsou dvě ženy, které se náhodou potkají v muzeu, na konci jeden zajímavý, ale docela zamotaný příběh. Valentine je podle svých slov vyléčená kleptomanka, která je nicméně ochotná se podělit o svůj příběh, zůstane-li utajena její pravá identita. Má totiž blízko k francouzským vládním kruhům, a i když riskování jí není cizí, má do své hranice. Slovo dá slovo a příběh kleptomanky může spatřit světlo světa.

Valentine se narodila do rodiny, v níž se zlodějské geny vyloženě dědí. Kradly už její matka i babička, a byť to dělaly spíš z nutnosti než z potěšení, něco ze svých schopností Valentine nevědomky předaly. Ta se přímo vyžívá v odcizování nejrůznějších předmětů a zakládá si na tom, že na ni nikdy nikdo nepřijde. Každá nová loupež je pro ni drobným adrenalinovým zážitkem, protože co kdyby ji tentokrát chytili? Bez ohledu na všudypřítomné kamery a bezpečnostní prvky jí však krádeže prochází a nikdo o ničem neví. Nebo ano?

Kniha je věrná svému názvu a skutečně se jedná o zpověď hlavní hrdinky, která není dějově příliš bohatá. Víceméně popisuje různé drobné i větší krádeže Valentine a její život na vysoké noze, jejž si může dovolit díky bohatému a vlivnému manželovi. Ústředním tématem nicméně zůstává krádež, a to v mnoha různých rovinách. Předznamenává ho už sám rámec setkání autorky a hlavní hrdinky, protože spisovatelka si v podstatě vypůjčuje cizí příběh. Následně se objevují další loupeže nejrůznějšího druhu vedoucí postupně až k poměrně nečekanému závěru. Autorčiným cílem je bezpochyby zachytit duševní nemoc se všemi jejími projevy v co největší přesnosti. Nebojí se používat odborné termíny a velmi podrobně popisovat, co to kleptomanie vlastně je, jak vzniká a jak je možné s ní bojovat. Místy je text možná až zbytečně odborný a popisný, zejména s ohledem na beletristickou formu a velmi omezený rozsah, pořád to však zůstává na hraně snesitelnosti.

Autorčin styl je příjemně čtivý, byť místy zbytečně mnohomluvný. Zároveň se však drží vyjadřovací preciznosti, není přehnaně květnatý a působí spíš suše. Velmi dobré jsou popisy vnitřních pochodů hlavní hrdinky a jejích pocitů. Autorka projevuje hluboké pochopení pro problematiku závislosti, respektive duševní nemoci, a jako by se ji prostřednictvím textu snažila přiblížit co nejširší čtenářské základně. Zároveň tuto nemoc nijak nedémonizuje ani neodsuzuje, drží se v rovině subjektivně zabarvených, ale víceméně objektivních popisů a už jen tím ukazuje kleptomanii ve velmi zajímavém světle. Navíc téma krádeží dobře zapojuje do celého textu, takže ve výsledku je novela mnohem spíše o společenském klimatu, v němž se zlodějna tiše toleruje, než o kleptomanii jako takové.

Zpověď kleptomanky je dobře napsaným a tematicky zajímavým textem, který umně pracuje s problematikou duševní nemoci. Autorka je sice místy zbytečně popisná, co se týče odborných termínů a vysvětlování diagnózy, jinak však její text příjemně plyne a stránky ubíhají, a to i navzdory tomu, že není nabitý žádnými extra dramatickými momenty. Nejedná se o přelomové literární dílo, jde však o příjemnou jednohubku, která může zaujmout poměrně široké čtenářské spektrum.