Alena Sabuchová - Šeptuchy

V polské oblasti Podlasí žije specifická skupina žen, která údajně dokáže vykonávat zázraky. Slouží jí k tomu především různé folklórní pověry a pevná víra, již s nimi však sdílí i celé zástupy lidí chodící je navštěvovat v touze po nemožném. Říká se jim šeptuchy a jenom blázen by se je chtěl znepřátelit.

Hlavní hrdinka vyrůstá a dospívá v oblasti, kde jako by se čas zastavil tak před dvěma staletími. Moderní technologie sem pronikají jen velmi pozvolna, a proto i zdejší lidé jsou specifičtí a rázovití, žijí ve vlastním světě a věří v kouzla, duchy i další nadpřirozené síly, které jsou s jejich existencí bytostně spjaty. Chtít se vymanit a existovat jinak je prakticky nemožné, protože i když mladí často touží po změně, vlastně si naplno neuvědomují, co by tato změna měla obnášet. Žijí proto své životy den za dnem, nechávají se strhnout vlnou každodennosti a snad si ani neuvědomují, že stejně jako jejich předci srůstají s krajem, který má tolik specifik, že jinde na světě podobný nenajdete.

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž každá nese jiné ústřední téma. V té první je to minulost a nemoci, ve druhé fenomén šeptuch, ve třetí potom smrt. Celým vyprávěním se jako červená nit vine osud hrobařovy dcery Doroty a její nejlepší přítelkyně a současně vypravěčky. Ani v jednom případě však nejde o příběh celistvý, nýbrž o různé útržky a výňatky, které fungují jako určité epizody, ale vlastně netvoří koherentní celek. Autorka se snaží postihnout problematiku oblasti ve značné šíři. Ukazuje na kontrast pravoslavné víry a přírodního náboženství zakořeněného v lidech, popisuje střet náboženství a lidových zvyklostí, zachycuje místní folklór i lidi, kteří jsou s ním provázáni, jako by však tomu všemu něco chybělo.

Hlavní slabinou textu je scházející dějový oblouk. Vyprávění je velmi epizodické a postihuje život v Podlasí ze všech možných úhlů, schází však ucelená struktura. Autorka skáče v čase i prostoru, ve snaze co nejlépe zachytit atmosféru zaznamenává nesouvisející události a nechává čtenáře tápat. Šeptuchy, které daly textu název, jsou zmiňovány spíše okrajově. V románu je sice ukázáno jejich léčení a zároveň se zde řeší, že každá ze šeptuch je jiná a zaměřuje se na jiné problémy, přesto čtenář nechápe, proč by právě ony měly být tak důležité a co je spojuje s místem jejich pobytu. To platí víceméně pro všechny charaktery - každý nějakým způsobem zapadá do celkové mozaiky, ona sama však úplně nedrží pohromadě. Nevzniká koherentní obrázek, spíše galimatyáš vzájemných vztahů, v němž je těžké se zorientovat a naplno ho pochopit. Po celou dobu totiž není jasné, o čem vlastně autorka píše a co se svým textem snaží sdělit.

Kniha má skvělou atmosféru, protože autorce se podařilo popsat zapomenutý kraj, v němž mají lidé blízko k přírodě a dávným tradicím navzdory moderním technologiím, které se k nim plíživě vkrádají. Čtenář se snadno přenese do voňavých lesů plných čerstvé mízy i tlejícího listí nebo zrádných bažin, v nichž je snadné utonout, zároveň se však zřejmě neubrání myšlence, jestli to skutečně stačí. Bylo-li cílem autorky zachytit výhradně atmosféru místa zamrzlého v dobách dávno minulých, pak se jí to povedlo velmi uspokojivě, pro plnohodnotný román je to však přeci jenom málo.

Šeptuchy jsou dobře napsanou prózou o kraji ležícím tak daleko od civilizace, že skutečný svět jako by se tam rozplýval ve fantazii a mystičnosti. Autorka svůj text zabydlela zajímavými postavami, které jsou více či méně propojeny s okolním prostředím a snaží se do něj zapadnout nebo naopak vymanit. Celá kniha má velmi příjemnou atmosféru tajemna, skoro neskutečna, v jiných ohledech však působí vyprázdněně. Schází jí propracovaný dějový oblouk i hlavní myšlenka a téma, jichž by se držela. Rozhodně jde o zajímavé čtení, ne však o vyložený čtenářský zážitek.