Eva Meijerová - Ptačí domek

Mohou se ptáci chovat jako lidé? Mít své vlastní problémy, city, přání a obavy? Anebo připisovat jim podobné vlastnosti znamená prostě jenom fabulovat a snažit se vidět věci, které nemají s pravdou nic společného? Len Howardová prováděla v polovině minulého století vlastní výzkum ptáků založený na jejím pozorování a zkušenostech, a to i přesto, že neměla žádné vědecké vzdělání. O půlstoletí později tato výjimečná žena inspirovala nizozemskou autorku Evu Meijerovou k sepsání její beletrizované biografie.

Len vyrůstá v Anglii na začátku dvacátého století, takže je přítomna u všech zlomových historických událostí, jako je první nebo druhá světová válka. Velké dějiny se však odvíjejí spíše vedle ní, ona sama do nich nijak nezasahuje a nechává je plynout. Její život se odehrává v pomalém tempu nejrůznějších společenských akcí a zábav, miluje ptáky a jejím snem je odejít do Londýna, daleko od rodiny, a tam hrát na housle v orchestru. Tenhle sen se jí nakonec splní a v jejím životě zavládne úplně nový druh stereotypu.

Příběh se odvíjí ve dvou vyprávěcích rovinách, protože životní osudy hlavní hrdinky jsou prokládány jejími pozorováními ptáků. Pozornost věnuje zejména jedné konkrétní sýkoře pojmenované Hvězda, která ji překvapuje svou inteligencí, zmiňuje však řadu dalších ptáků včetně vazeb mezi nimi. Popisuje ptačí chování v přirozeném prostředí, kde se ptáci cítí v bezpečí a chránění, nejspíš právě to je však důvod, proč je její postup považován za nevědecký a její výzkum nemá pro odborníky žádnou skutečnou hodnotu. Ona sama nicméně rozhodně neaspiruje na titul ornitologické autority. Prostě jenom zapisuje to, co vidí, a o své poznatky se dělí s těmi, kdo o to mají zájem.

Román je založený na skutečných událostech, autorka však sama přiznává, že informací o Len Howardové se dochovalo pomálu, takže v kapitolách z jejího života byla nucena fabulovat. Vychází tedy z toho, co se dozvěděla na základě jejích knih o ptácích a krátkých povídek, které Howardová sepsala. Kapitoly věnované ptákům přímo vycházejí z díla Howardové, ty ostatní jsou směsí pravdy a fikce, která se nicméně snaží respektovat povahu hlavní hrdinky a opírat se o to málo, které je známé.

Autorka má velmi příjemný, čtivý styl, který je zároveň velmi poetický a snoubí v sobě prvky odborného, respektive populárně naučného textu s beletrií. Pasáže ze života hlavní hrdinky jsou stylově úsečnější, autorka se hodně drží prostých sdělení a nesnaží se o zbytečnou rozvleklost, přesto zůstává její vyprávění barvité. Části knihy věnované ptákům jsou napsány se snahou o objektivitu vyplývající z pozorování s tím, že hrdinka sice vyvozuje určité závěry, nesnaží se je však prezentovat jako neměnná fakta, naopak vždy znovu podotýká, že jde pouze o její vlastní vnímání problému a jí známé konkrétní ptačí jedince.

Popis ptačího života a jeho paralely s lidskou existencí hrají v příběhu velmi zásadní roli. Autorka jako by se snažila předat poselství o nutnosti sounáležitosti s přírodou, ukázat divoký život v jeho pestrosti a rozmanitosti a předvést zvířata jako tvory s takřka lidskými emocemi, komplikovanými vzájemnými vztahy a potřebami. Velmi dobře se jí daří probouzet ve čtenáři zájem o živou přírodu a zvědavost na vzájemnou symbiózu člověka s ní. Kniha zároveň může podnítit k zamyšlení, jak moc přírodě škodíme a ubližujeme, často nevědomky a neúmyslně.

Ptačí domek je krásně napsaným románem s poselstvím a přesahem. Autorce se povedlo vystavět poutavý příběh o síle lidského vztahu k přírodě a stvořit extrémně zajímavý portrét téměř zapomenuté ženy. Román není nabitý akcí, víceméně jenom plyne vpřed v klidném tempu a nepřináší mnoho zásadnějších zvratů, přesto svou poetikou i sdělením pohladí po duši.