Jak málo stačí ke zrodu tyrana... Zvlášť když umí chytře využít lidský strach a v těch správných momentech ho přiživit. Přehršlánie je to nejšťastnější království na světě, v němž nikomu nic neschází. Vyrábí se tam to nejchutnější pečivo, sýry, uzeniny i vína a lidé ani nemohou být spokojenější. Snad jen obyvatelé mokřadů si tu a tam zoufají, ovšem to je tak zapadlý kraj, že na něm nikomu příliš nesejde. Aspoň do momentu, než se objeví ikabog.
Ikabog je legendou, jíž si obyvatelé Přehršlánie předávají z generace na generaci, ale jíž vlastně nikdo nevěří. Když však na královský dvůr dorazí pastýř z bažin s tím, že mu nestvůra sežrala psa, rozhodne se král situaci nějak řešit. Zakládá si totiž na tom, že je mezi lidem absolutně oblíbený, a přiživit tu a tam popularitu přece nemůže škodit. V doprovodu vybraných vojáků se proto vydá do bažin, aby ikaboga objevil, přemohl a vítězně se vrátil na svůj zámek. Nepočítá však s tím, že by na obludu skutečně narazil, a maluje si v duchu velkou vítěznou výpravu, která mu přinese jenom ještě víc slávy. V mokřadech se to však všechno nějak zvrtne a najednou se zdá, že království čelí nebezpečí, jaké tady ještě nebylo...
Ikabog je prezentován jako dětská kniha, je však otázka, do jaké míry mohou děti příběh pochopit a naplno docenit. Aniž bych je chtěla jakkoliv podceňovat, nejsem přesvědčená o tom, že většina z nich dokáže zpracovat, o čem autorka vlastně vypráví a co se tím snaží říct. Román v sobě totiž snoubí několik různých žánrů od alegorického podobenství po politickou satiru a není úplně snadné všechny jeho nuance správně rozklíčovat.
Jádro příběhu spočívá v popisu nástupu diktatury včetně prostředků, které využívá. Autorka popisuje manipulaci a politiku strachu, která v lidech probouzí vzájemnou nedůvěru a staví všechny lidi navzájem proti sobě, jelikož nikdo už si nemůže být jistý, komu vlastně věřit. Zároveň ukazuje, jak snadné je podlehnout předsudkům, protože je snazší se neptat než vynakládat úsilí na hledání pravdy. Ani nemluvě o tom, jak by podobná aktivita mohla být nebezpečná. Autorka de facto předkládá čtenářům společenskou kritiku, v níž poukazuje na to, co se může stát, zůstane-li společnost tichá a rezignovaná, nebude se na nic dotazovat, nijak se bouřit a pomalu se nechá stáhnout do záhuby.
Autorka představuje na stránkách Ikaboga velmi zajímavou směsici charakterů, které jsou do jisté míry karikaturou a působí směšně, při bližším pohledu se však ukazuje celá hloubka jejich manipulativnosti. O nikom se nedá říct, že by byl vyloženě kladným hrdinou bez chybičky, pro potřeby příběhu to však ostatně ani není nutné. Právě nejednoznačnost charakterů je na románu zajímavá a vlastně i zábavná, byť jejich chování je občas spíš k pláči a možná ve vás i probudí nutkavou touhu s knihou mrsknout o zem.
Ikabog je prezentován jako dětská kniha, já osobně však nejsem bytostně přesvědčená o tom, že se jedná o dětské čtení. Nejde ani tak o jakoukoliv drsnost, spíš o myšlenku, kterou román nese a kterou zřejmě děti se svou dosavadní krátkou životní zkušeností plně nepochopí ani nedocení. Pro dospělé však může jít z téhož důvodu o zajímavý čtenářský zážitek, protože román je vícevrstevnatý a v průběhu čtení odkrývá řadu zajímavých myšlenek. Jde o velmi dobře a čtivě napsaný příběh, který se pohybuje na hraně několika různých žánrů a má značný přesah. Naplno jej ocení nejspíš hlavně starší čtenáři, zalíbení by v ní však jistě mohly najít i děti.
Vypadá to jako zajímavá kniha. To jsou přesně ty příběhy, které mám ráda. Trochu fantasy, trochu alegorie na dnešní svět a snad i trochu humoru.
OdpovědětVymazat