Dagmar Digma Čechová - Co když žádné zítra nebude?

Štěpánka a Zuzana byly dlouhá léta nerozlučné přítelkyně. Pak se však stalo něco, co je rozdělilo, a ony se šest let neviděly ani spolu nepromluvily. Když Štěpánka o svojí kamarádce poprvé za celou tu dobu zjistí něco nového, je to kvůli obsílce od notáře, která jí přijde. Zdá se totiž, že Zu, jak si nechávala říkat, je po smrti a Štěpánku uvedla jako svou jedinou dědičku. Co jí vlastně odkázala? A záleží na tom vůbec, když je Štěpánka odhodlaná dědictví odmítnout?

Štěpánka Zuzku poznala, když se dívka přestěhovala k nim do města a nastoupila do téže třídy. První den si z nějakého důvodu sedla do lavice vedle ní, a tím odstartovalo jejich nerozlučné přátelství. Přestože Štěpánka je spíš racionální a sází na jistotu a Zu je živelná, do všeho se vrhá po hlavě a nespokojí se jen tak s něčím, dobře se doplňují a jejich kamarádství funguje. V podstatě jsou jako voda a oheň, navzájem se silně ovlivňují a jsou takřka nerozlučné, bez ohledu na to, že Zu žije od určité chvíle dlouhodobě v zahraničí, protože si hýčká sen o velké filmové kariéře a nevidí důvod, proč by jí nemohl vyjít. 

Jak dívky stárnou a ubíhá čas, vídají se stále méně. Pracovní povinnosti i osobní život jim brání vidět se častěji než párkrát do roka, někdy ani to ne. V určitý moment ovšem dojde v jejich vztahu k zásadnímu rozkolu. Štěpánka Zu vyhodí ze svého domu a už nikdy o ní nechce slyšet, natožpak ji vidět. Zu to podle všeho respektuje, aspoň do momentu než zemře a zanechá své dávné kamarádce zajímavé dědictví.

Román je, jak už jsme u autorky zvyklí, v první řadě o vztazích. Na přetřes přicházejí ty rodinné, přátelské i milostné, navíc v různých obměnách, protože příběh je vyprávěn ve více časových rovinách a postavy se v jejich rámci vyvíjejí. Hlavní dějovou linkou je současnost, v níž Štěpánka získá od Zu dědictví, které si ani náhodou nechce nechat, vedlejší jsou potom okolnosti, které přátelství obou dívek formovaly. V podstatě prostřednictvím nejrůznějších střípků Štěpánčiných vzpomínek se čtenář dozvídá o tom, jak se dívky na začátku sblížily, čím si společně prošly, i co je rozdělilo. Autorka však velmi silně tematizuje i rodinu, především její dysfunkčnost v momentě, kdy zásadním způsobem selhává komunikace. Zároveň se hlavní hrdinka díky věcem, které se v jejím životě dějí, proměňuje a lépe poznává sama sebe. Začíná si naplno uvědomovat omezenost vlastních životních rozhledů a nutnost být občas tou, která bude naslouchat a otevře se řešení problémů, místo aby se před nimi uzavírala do vlastní bubliny ukřivděnosti. Krom vztahů tak ke čtenářům silně promlouvá především téma komunikace a sebepoznání, tedy dvou věcí, které jsou ke spokojenému životu potřeba.

Autorka má velmi čtivý styl, což dokazuje na každém svém románu, a zároveň talent tvořit zajímavé a životné postavy, které nepůsobí ploše. O ani jedné z hrdinek románu, tedy Štěpánce ani Zu, se nedá říct, že by byly vyloženě sympatické, protože obě jsou svým vlastním způsobem sobecké a jejich chování a někdy spíš mimoděčná sebestřednost jsou nesmírně iritující. Jde však o postavy zajímavé a dobře napsané, které sice čtenáři místy pijí krev, ale zároveň k nim jen těžko zůstane lhostejný. Dobře vykreslen je také charakter Štěpánčiny pubertální dcery, která si prochází klasickým obdobím vzdoru, takže má problém své rodiče respektovat nebo s nimi v čemkoliv souhlasit. Velká část příběhu je nesena dialogy, které děj příjemně oživují a zároveň přispívají k celkovému rychlému tempu.

Co když žádné zítra nebude? je čtivě napsaný román o klasických lidských problémech, s nimiž se můžeme setkat všichni. Jeho hrdinové řeší běžné každodenní situace, které se však nezřídka stávají zkouškou jejich nervů i trpělivosti. Příběh je krásnou ukázkou toho, jak málo se dá život naplánovat a jak moc je důležité žít dneškem, protože nikdo z nás netuší, co přinese budoucnost.

Tímto děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.