Orient. Tajemný svět, o kterém toho Evropani vlastně moc nevědí a ani ho úplně nechápou, ale který je přesto nepřestává svádět svým mámivým kouzlem. Skrývá totiž mnohá tajemství, jichž se nemíní za žádnou cenu vzdát, a svůj závoj odhaluje jenom velmi pomalu a neochotně. Kdo si však dá tu práci, aby ho poznal, může být lapen do jeho tenat a již nikdy nepuštěn.
Franz Ritter leží v posteli ve svém vídeňském bytě a nedokáže usnout. Poslední dobou ho trápí vleklé zdravotní problémy, žádný lékař mu však nedokáže objasnit, co s ním vlastně je, a on sám už pomalu rezignoval na snahu se to dozvědět nebo si ještě život jakkoliv užívat. Hodiny odtikávají minuty, ručičky se sunou po ciferníku vpřed a spánek nepřichází. V podivném stavu mezi sny a bděním se Franz tedy vrací ke svému životu a zážitkům, cestám do Orientu i tamějším bouřlivým historickým událostem, a především ke svému vztahu se Sarou, která se v jeho životě objevuje a zase mizí, ale přesto pro něj nikdy nepřestala být jedinou osudovou ženou.
Román nemá jasně vystavěný dějový oblouk, protože autor své vyprávění pojímá jako proud vědomí hlavního hrdiny a text proto v něčem připomíná experimentální prózy začátku 20. století typické pro Jamese Joyce nebo Virginii Woolfovou. Před čtenářem stojí náročný úkol, má-li se prodrat mnoha vrstvami vyprávění, neztratit se v něm a třeba v něm i objevit nějaký hlubší smysl, rozhodně to však stojí za námahu. Vyprávění se totiž odvíjí v několika rovinách, které každá zvlášť nesou určité poselství a zároveň jsou velmi zajímavé i při vzájemném prolnutí a propojení. Za hlavní by se daly považovat tři - líčení velmi komplikovaného vztahu mezi Franzem a Sarou, kteří jako by byli odsouzeni se neustále vzájemně míjet; historie Orientu a zejména události moderních dějin, které má většina z nás v živé paměti, nebo o nic přinejmenším slyšela; a orientální kultura, která se velmi silně propisuje do té naší, ovlivňuje ji a ta z ní nezřídka vychází. V románu se neustále objevují nejrůznější archetypální příběhy, zápletky či postavy, které k nám přišly z Východu, aniž bychom si to dnes dokázali uvědomit nebo nás něco podobného vůbec napadlo. Silně je zastoupena především hudba, protože hlavní hrdina je muzikolog, a zajímají ho tudíž právě orientální vlivy na tomto poli.
Vyprávění není lineární ani chronologické, skáče v čase i prostoru a často se přesouvá na základě velmi volných asociací. Hlavní hrdina v jednu chvíli líčí své potíže s usínáním, následně se přesune k zážitku z pouště před mnoha lety, aby se mohl obloukem vrátit k sobě do bytu a stěžovat si na sousedova psa nebo hlučné kroky. Jak již bylo zmíněno, jde o proud vědomí, a jak utíkají myšlenky hlavnímu hrdinovi, utíká i děj. Zároveň se však nedá říct, že by celé vyprávění bylo jenom jedním velkým zmatkem. Ve skutečnosti má jisté pravidelnosti a struktury, a především se dělí na konzistentní epizody, které vypravěč zbytečně netříští, nýbrž líčí v ucelené podobě. Aspoň částečná chronologie je navíc pozorovatelná v lince vztahu Franze a Sary, který se vyvíjí postupně, a je to tak v příběhu i ukázáno. Chronologie sice není stoprocentní, ale je dostatečná, aby se čtenář necítil ochuzen či okraden.
Kompas je velmi specifický a vlastně i poměrně neobvyklý román. Využívá vyprávěcí techniku, která není v dnešní době úplně běžná, a klade na svého čtenáře obrovské nároky, protože ho nutí orientovat se ve spleti lidí, míst, kultur i historických událostí, aniž by mu dával jasné vodítko, jak to všechno uchopit. Zároveň se však jedná o velmi působivý portrét celého Orientu s veškerou jeho výjimečností a s obrovských respektem ke kulturní rozdílnosti, s níž nemusíme souznít, ale která je faktem. Jste-li, podobně jako já, milovníky blízkovýchodní kultury a chcete si o ní přečíst trochu jinak, pak nemůže než knihu doporučit. Nečekejte však žádnou akční jízdu ani jednoduché čtení. Kompas je v mnoha ohledech velmi náročný, neřkuli vyčerpávající, rozhodně však stojí za to.
Tato kniha vypadá lákavě a zároveň by se člověk trochu zdráhal si jí přečíst. Je velká pravděpodobnost že mě zaujme, stejně tak jako že ji vzdám už v půlce.
OdpovědětVymazat