Ema Labudová - Lada u ledu

Poruchy příjmu potravy patří k nejnebezpečnějším nemocem, protože mohou skončit smrtí, aniž by si někdo všiml, že se k ní schyluje. Onemocnění bývá plíživé, nenápadné a než si dotyčný uvědomí, že je potřeba jej řešit, může být už moc pozdě. Lada se rozhodne vyjít s pravdou ven a svěřit se rodičům se svým problémem stran jídla. V tu chvíli startuje nerovný boj, který jako by ani neměl vítěze.

Pomalu končí 70. léta a Československo svírá epidemie nové nemoci, která se však na první pohled jako nemoc vůbec nejeví. Jde o glaciatismus, nebo také silvestrovskou nemoc, v klasické terminologii by se řeklo jednoduše porucha příjmu potravy či anorexie. Autorka se rozhodla známý problém pojmenovat novým způsobem, zřejmě aby dala najevo, že svůj příběh zasazuje do vlastní verze minulosti, která s reálným děním v normalizačním Československu nemá mnoho společného a dala by se považovat spíše za jakousi alternativní minulost zrozenou čistě v mysli autorky. Byť se to nikde přímo neuvádí, je potřeba k románu přesně s takovou představou přistupovat, protože v opačném případě by se mohlo dostavit zklamání z velmi volného a nereálného výkladu historie.

Lada je v maturitním ročníku na gymnáziu a zdálo by se, že v životě nemá žádný zásadní problém ani důvod dobrovolně se týrat hladem. Přesto je nešťastná ve vlastním těle a ve své touze po krásné postavě se dostává až na samou hranici váhy, která se ještě stále dá považovat za přiměřenou a zdravou. Oproti většině lidí trpících poruchou příjmu potravy však je schopná si svůj problém uvědomit a začít se s ním prát. Její rozhodnutí má sice ke zdravému přístupu k jídlu daleko, ovšem i tak je to aspoň náznak snahy o jakési řešení, které startuje její pomalou cestu k uzdravení.

Hlavní slabinou románu je jeho povrchnost. Autorka jako by si ukousla příliš velké sousto a pustila se do zpracování problematiky, o níž vlastně vůbec nic neví, a tím pádem ani netuší, jak by o ní měla správně psát. Její popis problematiky se zaměřuje především na tělesné prožitky a všechny nepříjemnosti s tělesností spojené, přičemž v jakési pseudointelektuální snaze o velkou literaturu se do textu promítají odkazy na nejrůznější díla světové prózy oslavující právě fyzické tělo a všechny jeho často i nechutné projevy, které však nemají s příběhem jako takovým žádnou souvislost a působí spíš jako snaha autorky předvést široký kulturní záběr. Co román zcela zásadně postrádá, je propracovaná psychologie postav, zejména hlavní hrdinky, o níž se člověk s výjimkou toho, že nenávidí sama sebe a své tělo, nedozví prakticky nic. Její jednání nedává smysl, protože není vedeno žádnými konkrétními pohnutkami a často působí jako prázdný výkřik do tmy. Čtenáři není jasné, proč se určité věci dějí ani proč Lada jedná tak, jak jedná. Nejde přitom pouze o problematiku jejího vztahu k jídlu či sobě samé, ale i o vztahy s ostatními lidmi, které by vzhledem ke své povaze měly vykazovat určitou hloubku, která se však nedostavuje.

Řemeslně je román dobře napsaný a autorka si navíc zvolila poměrně neobvyklou du formu, takže vyprávění je v podstatě vzpomínání hrdinčina staršího já, které se z budoucnosti obrací ke svému minulému já a popisuje mu, v jaké situaci se právě nachází. Mohlo by to posloužit jako omluva k povrchnosti textu - budoucí já si už prostě nepamatuje, jak se to minulé cítilo, rozhodně to však není dostatečné ospravedlnění pro absolutní rezignaci na cokoliv duševního a ústup směrem k fyzičnu. Co drhne, je navíc i výstavba textu, protože román vlastně nikam nesměřuje, nemá pořádné vyvrcholení ani pointu a po jeho dočtení tak ve čtenáři zůstává pocit hořkosti nad tím, že právě přelouskal 300 stran textu, které ho však nijak neobohatily. Autorka hodně sází na dialogy a příběh postupně buduje skrze ně, často však vynechává uvozovací věty, takže v případě některých rozhovorů se čtenář snadno ztratí v mluvčích. Ano, román je díky nim čtivý, ale to vágnost, s níž je zpracována zvolená problematika, nezachrání.

Lada u ledu má zajímavý námět a neotřelou formu, díky kterým by to mohl být velmi dobrý román. Mohl, ale není. Autorka si jednoduše ukousla příliš velké sousto a byť její prvotní záměr mohl být úctyhodný, výsledek je spíše tristní. Zcela totiž ignoruje složitost zvolené problematiky poruchy příjmu potravy a na jakoukoliv dobovou věrnost rezignuje snad ještě víc. Přečíst se román dá, určitě nebudete mít nutkavou potřebu s knihou mrštit o zeď, protože by byla k uzoufání špatná, jelikož minimálně řemeslně není. Zároveň však ani nejde o román, k němuž by měl člověk potřebu se vracet.