Musí se žít

Koncept a scénář: Vojtěch Bartoš, Lukáš Brychta

Premiéra: 20. 9. 2022
Uvádění: Za Poříčskou bránou 7, Praha

Režie: Lukáš Brychta

Obsazení
Kryštof Bartoš / Vojtěch Bartoš
Mariana Čížková
Jakub Hojka
Petr Jeřábek
Kateřina Neznalová
Sára Vosobová
Josefína Voverková

Délka představení: 2 h

Kdo jsme, kam kráčíme a co nás vlastně definuje? Nová inscenace divadelního spolku Pomezí se zaměřuje na hranice identity, její hledání a úvahy o tom, co ji vlastně určuje a proč. Jak však bývá v případě jejich tvorby dobrým zvykem, nic není patrné na první pohled, příběh má řadu vrstev a ty se odkrývají postupně. Navíc velmi záleží na tom, jak se právě vy rozhodnete na příběh dívat a koho následovat. Jako u každé jiné imerzivní inscenace jsou to totiž i tady diváci, kdo, minimálně pro sebe, určuje směr příběhu.

Starý dům a jedno celé patro proměněné v řadu zajímavých prostorů, které už samy o sobě mohou vyprávět příběhy. Je tady několik rádoby bytů či možná lépe řečeno soukromých pokojů a snad ještě víc veřejných prostorů. Bary, šantány, obchod s elektronikou, divadelní šatna i hrob. Každý jednotlivý prostor je do detailů propracovaný a má osobitou atmosféru, která se velmi snadno proměňuje v závislosti na herecké akci. Co působilo jenom jako náhodná změť předmětů je najednou místem tajného milostného dostaveníčka, co se jevilo jako útulný byt se najednou proměňuje v kulisu falešného bezpečí. Některé prostory působí už samy o sobě zlověstně, jiné mají skrytá zákoutí, po nichž musíte pátrat, protože na první pohled nejsou patrná. Navíc je zde i celá řada drobných detailů, často dokonce divadelních vtipů, které naplno ocení zejména milovníci a znalci divadla.

Postavy se míhají sem a tam a vy se můžete rozhodnout, kterou z nich budete následovat a proč. Možná vás některá z dam zláká svou křehkou krásou nebo excentrickým kostýmem, třeba některý z pánů vzbudí vaši pozornost způsobem chůze nebo vyjadřování. Bez ohledu na to, koho si vyberete, dozvíte se něco zajímavého. I kdybyste měli jenom nechat promlouvat okolní prostor. A věřte, že i když se zdánlivě nic neděje, stále se něco děje. Na scéně se pohybuje celkem sedm postav, každá jiná a každá něčím zajímavá. Jejich životní osudy jsou vzájemně propleteny a ovlivňují se víc a výrazněji, než by se jim samým možná líbilo. Scénář je poměrně striktně daný, stejně jako scénosled, přesto se ani na moment nevytrácí bezprostřednost a zdánlivá náhodnost, s níž dochází k jednotlivým setkáním.

Každá z postav má svůj vlastní příběh a v závislosti na tom také interaguje s ostatními. Zatímco někteří z dalších hrdinů jsou výraznou součástí jejího života, jiní se v něm spíše okrajově mihnou. Každý nějak souvisí z každým, k odhalení všech vzájemných vazeb byste se nicméně nejspíš museli naklonovat, protože není v lidských silách usledovat všechny dějové linie najednou. Není navíc výjimkou, že následujete nějakou postavu, následně vás při interakci s další zaujme spíše tento charakter, proto se pustíte za ním, a přitom se zapomenete v místnosti, do níž jste třeba zatím nevkročili, ale která rozhodně má své kouzlo. Právě v tom ale tkví to nejpříjemnější - je úplně jedno, jak budete inscenaci sledovat, vždycky vám z ní vyjde nějaký smysl. To hlavní, s čím byste měli do příběhu vstupovat, je obezřetnost. Nikdy totiž nic není takové, jakým se to na první pohled jeví, a i když máte pocit, že už jste pochopili, o co vlastně jde, následující dění vás snadno vyvede z omylu.

Inscenace má dvě nestejně dlouhé části, které se odlišují především atmosférou. V té první, o něco delší, působí všechno zvláštně snovým dojmem, dostavuje se až pocit jisté vyumělkovanosti a teatrálnosti. Jako by celé dění bylo výsostně divadelní, bez ohledu na to, jak moc se vám snaží vnucovat opak. Herci po celou dobu mluví o smrti autora a smrti umění, vlastně i smrti kultury, jak ji známe, ovšem jakoukoliv svou následnou akcí tato slova opět popírají. Druhá část je o poznání syrovější, přímější, krutější, mnohem víc ze života, i když zároveň vlastně tak úplně ne. Na první dobrou se tyto dvě "poloviny" vlastně vůbec nehodí dohromady, zároveň jsou však nezpochybnitelně propojené a celý příběh vám začne dávat smysl až při jejich vzájemné kombinaci. Najednou se totiž všechno propojí a vy si konečně uvědomíte, o čem to celé vlastně je. Anebo...?

Musí se žít je velmi zdařilá inscenace ať už svou scénografií, která však v případě Pomezí nikdy nezklame, tak příběhem a zejména jeho konceptem. Celé je to zejména o lidské identitě a tom, kam až sahají její hranice, zároveň však jde o zamyšlení, jak moc jsme pány svých vlastních životů a do jaké míry je to pouze líbivá iluze. Na velkorysém scénickém prostoru se rozehrává překvapivě mrazivé drama, které mnohdy není snadné sledovat, protože ve vás dovede probudit spoustu smutných emocí, je to však podívaná, kterou stojí za to si prožít. Jednoduše řečeno Pomezí ani tentokrát nezklamalo.