Se zářím se v plné síle ohlásil podzim - snad aby školákům nebylo líto, že musí sedět v lavicích a nemůžou si užívat sluníčka. Mě se školní rok už dlouho netýká a podzim mám vlastně jako období dost ráda, nicméně i tak bych ocenila trochu toho babího léta. Ještě že jsem si mohla teplo díky dovolené trochu prodloužit a celý tenhle měsíc si vlastně maximálně užít.
V září mě čekala letošní největší dovolená. Naši mi totiž ke třicetinám věnovali letenky do New Yorku, abych mohla kulatiny oslavit právě tam a splnit si tak jeden z mnoha velkých cestovatelských snů. Cesta sice stála za to, protože nás postihly snad všechny myslitelné komplikace, samotný pobyt jsme si však užily na maximum a vytěžily z něj, co jen šlo. Byl to nesmírně intenzivní týden plný všeho, co miluju, takže lepší oslavu narozenin, které nemám ve zvyku slavit vůbec, jsem si ani nemohla přát. Pokud chcete nějaké cestovatelské tipy, připravila jsem pro vás článek, a kdo by rád aspoň trochu načerpal atmosféru, může mrknout na video (1. část a 2. část).
Zbytek měsíce už se pro mě nesl hlavně v pracovním duchu, mimo jiné jsem si udělala výlet do Brna, tentokrát služebně, protože Nova byla jedním z partnerů letošního Serial Killeru a v rámci doprovodného programu jsme připravovali živou show MasterChef, kterého mám normálně na starosti. Díky bohu akce vyšla ještě lépe, než jsme čekali, takže jsme si mohli náležitě oddechnout a teď už jen uvidíme, kdy nás čeká něco podobného znovu.
Pokud jde o divadlo, v září už začíná plnohodnotná divadelní sezóna, takže není důvod nedopřát si trochu toho jevištního umění. Pro mě se celé září neslo na vlně muzikálů, což mi vlastně vůbec nevadí, protože je mám moc ráda a na činohru bude spousta času celý zbytek sezóny. :) Rovnou dva jsem viděla v New Yorku, protože jedním z mých přání při pobytu v tomhle městě bylo zajít na Broadway. Zavítaly jsme proto na Aladina, kterého jsem od ségry dostala k narozeninám, a díky Broadway Weeku, který ve městě právě probíhal a výrazně zlevnil vstupenky, jsme se celkem spontánně rozhodly zajít ještě na Fantoma opery. Obojí bylo naprosto fantastické a jsem ráda, že jsem mohla tyhle show vidět. Až se do New Yorku vrátím, rozhodně si nenechám ujít další zdejší muzikály, protože Američané prostě ví, jak na to. Zpátky v Česku jsem zavítala na Doktora Fausta, což je novinka hraná v Divadle na Maninách a vlastně to vůbec není špatné. Ano, muzikál má své mouchy, ale rozhodně má divákům co nabídnout. V samotném závěru měsíce jsem zašla ještě na Vodu (a krev) nad vodou, kterou jsem viděla už potřetí a pořád si ji užívám. Ani tohle není perfektní, ale pokud máte rádi hudbu Elánů, budete se bavit.
Co se kina týče, po dlouhé době jsem se rozhodla do něj zase zajít. Nejdřív jsem byla na Janu Žižkovi, což je nejhorší film, jaký jsem za dlouhou dobu viděla, protože na něm bylo špatně snad úplně všechno. Mizerným scénářem počínaje a historickými nesmysly konče. Prostě dvě hodiny čirého utrpení. Týden nato jsem zašla na Senzibila, což je amatérský film, který bych minula, kdyby v něm nehrála moje kamarádka, a ani tady nemůžu říct, že bych byla kdovíjak nadšená. Chápu, že to není profi produkce, ale i tak to mělo mraky chyb, takže výsledek mě nijak neohromil.
Díky dvěma dlouhým zaoceánským letům jsem se po delší době zvládla podívat i na nějaký ten film v kuse a ne na etapy, jak mívám ve zvyku. Zkoukla jsem Downton Abbey: A New Era, což je druhý film z prostředí Panství Downton a je stejně milý jako seriál i film první, tudíž jsem si ho maximálně užila. Další tři kousky byly animáky - nejdřív Lorax, který se docela poučným způsobem zamýšlí nad problematikou životního prostředí; potom Moanu (česky Odvážná Vaiana), která patří k Disneyho příběhům se silnou a nezdolnou hlavní hrdinkou, a nakonec Coco, která je extrémně dojemná a znovu se mi dostala pod kůži. Doma jsem pak zvládla Aladina, konkrétně hranou verzi Disney pohádky, kterou mám moc ráda pro celkovou atmosféru i poselství příběhu, a Pitch Perfect 2, což není žádná zvláštní intelektuální nálož, nýbrž čistě odpočinková záležitost, a i tak jsem si ji musela rozložit na asi tři večery, protože časově málokdy zvládám sledovat něco víc než půl hodinu v kuse.
A teď už se konečně dostáváme ke čtení. Nakonec jsem zvládla šest kousků, z toho jeden na posudek, takže vám toho o něm moc neřeknu. Každopádně jako první jsem přelouskala Odvrácenou tvář lásky od Colleen Hooverové a jenom si tím potvrdila, že tahle autorka není to pravé ořechové pro mě. Proti jejím knihám nic nemám, ale zároveň mě ani nijak výrazně nechytají za srdce a tohle byla prostě průměrná romantika, dokonce bych se nebála říct i erotika. Potom jsem dočetla Kompas, což je čtenářský oříšek, protože celý román je koncipován v podstatě jako proud vědomí, a dá tudíž práci se jím pročíst, ale rozhodně to stojí za to. Následoval Den trifidů, který přišel na řadu díky novému kolu Klasikomilů, a byť mě román neohromil, nepovažuju ho za vůbec špatný. Dál jsem sáhla po knize Dědictví, což je poměrně útlá záležitost na pomezí francouzského románu a magického realismu, která se pohybuje na hranici obou žánrů a vlastně se moc dobře čte. No a poslední, co se mi v září dostalo do ruky, byl Poslední song, který je celý zasazen do mého milovaného uměleckého prostředí, navíc do New Yorku a má velmi sympatické postavy, tudíž se okamžitě pasoval na jednu z mých oblíbených romantických knih.
Jako obvykle jsem pro vás natočila i video, takže pokud chcete, můžete se podívat.
Žádné komentáře:
Okomentovat