Michael Atamanov - Hra bez pravidel

Vesmírná hra pokračuje a Ruslan nabývá přesvědčení, že je čím dál blíže jejímu zdárnému dokončení, zároveň však velmi dobře ví, že to rozhodně nebude lehké. Vedle cizáckých nájezdů totiž musí vzdorovat i soupeři v podobě dřívějších spojenců a vyjít z mocenských válek, které se v říši rozhořely, jako vítěz.

Ruslan už si ani pořádně vzpomíná na dobu mimo Obránce perimetru, protože ve hře strávil tolik času, že se stala jeho novou realitou. Coby korunní princ Georg royl Innoky ton Mesfelle si vydobyl velmi slušné postavení, povedlo se mu navázat kontakt a následně i spolupráci s řadou nelidských ras obývajících vesmír a na své cestě za říšskou korunou, o niž však nikdy přímo neusiloval, je čím dál úspěšnější. Čím víc moci svírá v rukou, tím těžší soupeře však má, a navíc to vypadá, že bude už brzy muset čelit nepřátelům přímo ve vlastních řadách.

Začíná se ukazovat, že mnohem spíš než o boj s armádami cizáckých ras šlo po celou dobu a složitou síť intrik, do níž jsou zamotaní naprosto všichni účastníci. Obránce perimetru už není o tom, kolik nepřátelských vesmírných lodí pošle Ruslan na věčnost, nýbrž o tom, jak šikovně se zvládne pohybovat po tenkém ledě mocenských bojů, v nichž zvítězí jen ten nejúspěšnější a v nichž se jako cenní pomocníci mnohdy mohou ukázat přesně ti lidé, od nichž by to nikdo ani na chvíli nečekal.

Závěrečný díl Obránce perimetru bezprostředně navazuje na ten předchozí, zároveň však celou sérii velmi vhodně uzavírá. Autor dohrává všechny otevřené dějové linky, zodpovídá veškeré nadnesené otázky a v podstatě vysvětluje i všechno kolem fungování hry, takže čtenáři se v hlavě vytvoří ucelený obrázek a všechny dílky do sebe přesně zapadnou. Herní realita se velmi dobře prolíná s tou normální, naší, takže neustále funguje určitá dvojakost naznačující, že odehrávající se události nejsou reálné, přestože vlastně jsou.

Silnou stránkou románu a vlastně celé série jsou postavy, které sice nemají vyloženě prokreslenou povahokresbu, protože na to s ohledem na jediného vypravěče není prostor, ale přesto působí velmi reálně. Hlavní hrdina Ruslan, nebo také Georg, jak chcete, je geniálním vojenským stratégem, ovšem stejně protřelým intrikánem. Prokazuje až překvapivý talent pro tahání za ty správné nitky, dovede v lidech číst a velmi umně luští situaci okolo sebe, aby se jí uměl přizpůsobit. Nikdy si nevolí prvoplánová řešení jenom proto, že jsou snadná, nýbrž pokaždé se snaží jednat v souladu s morálkou a vlastním vnitřním přesvědčením, byť mu to může život komplikovat. Po celou dobu navíc neztrácí svůj pověstný nadhled a sarkasmus, takže jako vypravěč je velmi zábavný a čtenáře jednoduše baví. Zároveň je na něm znát velký vývoj a posun, protože z lehce vyjukaného kluka, který ve hře v první knize začínal a úplně nevěděl, co se děje, se proměňuje v sebevědomého, nemilosrdného a protřelého politika, který se nikdy nevzdává, ale ani nejde přes mrtvoly. Ostatní lidé okolo něj působí trochu jako loutky v cizích rukách, v překvapivých momentech však prokazují značnou jasnozřivost a inteligenci a mnohdy se chovají tak, jak by to od nich nikdo nečekal.

Text je velmi čtivě napsaný a díky akčním scénám i řadě dialogů velmi rychle plyne. Na rozdíl od předchozích dílů série se tady čtenáři nedočkají tolika bitev, přesto si příběh uchovává potřebné napětí a dynamiku a dokáže si udržet pozornost až do úplného konce. Autor píše v podstatě bez příkras, nesnaží se o žádné kudrlinky ani jinotaje a servíruje čtenáři prostý, ale dobře vystavěný text, který si bude užívat.

Hra bez pravidel je velmi dobrým zakončením velmi dobré série. Jde o ryze odpočinkovou záležitost, od níž nemůže čtenář očekávat hloubku, nedá se však říct, že by příběh byl vyloženě plytký. Autor vybudoval velmi zajímavý svět a umístil do něj zápletku s přesahem, který není těžké objevit. Je to sice primárně oddechové čtení, ovšem dobře zpracované a čtivé, takže má potenciál zaujmout nejen milovníky žánru litRPG a sci-fi, ale i ty, kteří podobným příběhům za normálních okolností příliš neholdují.