Je třeba zabít Sekala

Autor: Jiří Křižan
Divadelní adaptace: Martin Františák

Premiéra: 8. 4. 2022
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Pavel Khek

Obsazení
Sekal - Marek Holý
Jura Baran - Tomáš Dastlík
Páter Flora - Daniel Bambas
Záprdek-Lžičař - Viktor Javořík
Marie, matka - Eva Režnarová / Tereza Bebarová
Starosta - Svatopluk Skopal
Starý Oberva - Aleš Procházka
Mladý Oberva - Ondřej Kraus
Včelný - Pavel Rímský
Koukol - František Skřípek
Sehnálek - Jaroslav Satoranský
Hospodský - Jiří Šesták
Otáhal - Zdeněk Palusga
Svozil - Stanislav Moskvin
Lojzek - Dominick Benedikt
Anežka - Šárka Krausová
Stáza - Barbora Poláchová
Blaža - Barbora Vágnerová / Sára Černochová
Sušil, Štverák - členové Mimického sboru DnV
Violoncello - Šimon Marek / Jan Keller

Délka představení: 2 h 30

Druhá světová válka, jedna obyčejná vesnice kdesi v pohraničí a její obyvatelé, které děsí málem i jejich vlastní stín. Nejde přitom ani tak o boje, které se jich v podstatě nijak nedotýkají, jako spíš o riziko každodenní existence s mečem visícím nad hlavou. Nad celou komunitou se totiž vznáší nebezpečí jménem Sekal. Nebezpečí, které bude třeba odstranit...

Je třeba zabít Sekala je původně film se scénářem Jiřího Křižana, který však přímo vybízí ke scénickému provedení. Na divadelních prknech se díky adaptaci Martina Františáka a režii Pavla Kheka proměňuje ve velmi atmosférickou podívanou o podobách zla, a především o monstrech v každém z nás, která se často skrývají za podlézavými úsměvy a vlídnými slovy. Sekal je v očích celé vesnice zrůda, která se neštítí pro dosažení vlastních cílů ani toho nejhoršího zla, je však skutečně tak bezesporu hlavní zápornou postavou? Sekal možná záškodničí, ovšem dělá to otevřeně a s odkrytými kartami na rozdíl od svých sousedů, kteří umožnili jeho vnitřnímu zlu vůbec se zrodit a nyní se pokrytecky tváří jako ti svatí.

Atmosféra inscenace je nastavena od samého počátku už jen volbou scénografie. Jevišti vévodí nakloněná rovina, která jako by se stávala metaforou k dění a balancování na šikmé ploše, k němuž celou dobu dochází. Na vrcholu se potom tyčí pomníček s křížkem, který na dění pod sebou shlíží skoro výsměšně, protože je v ostrém kontrastu s vládnoucím pokrytectvím odvolávajícím se na boží spravedlnost. Nepřehlédnutelnou součástí scény je pak také hospoda v pravé části forbíny, která byla pro potřeby představení snížena a evokuje tudíž bezpečné podzemní doupě, v němž může docházet ke komplotům a podloudným dohadům stran prakticky čehokoliv.

Pavel Khek pracuje s herci, jak je jeho zvykem, jako s jedním velkým ansámblem, v němž neexistují vedlejší nebo bezvýznamnější články. Vzniká tak vlastně jakési kolektivní drama, v němž téměř nikdo ani nechce existovat sám za sebe ale pouze jako součást většího celku, jelikož anonymita davu mu skýtá bezpečí. Všechny postavy takřka bez výjimky jsou obyčejní zbabělci, kteří něco říkají, ale něco jiného dělají, umí být verbálními hrdiny od hospodského stolu, ale už ne v přímé konfrontaci. O to víc vyniknou postavy, které se od zbabělého pokrytectví snaží držet dál.

Tahounem představení je Marek Holý coby Sekal, který je typickým zástupcem jednání jak ty ke mně, tak já k tobě. Je dokonale úlisným hadem, který se umí vemlouvat a balamutit sladkými řečmi, ovšem jakmile zavětří jen stín nebezpečí, prská jed. Ani na moment neztrácí svůj klid, v každé chvíli je pánem situace a ničím se nenechá vyvést z rovnováhy a bohorovného nadhledu. Svým chováním vzbuzuje odpor, zároveň však dovede v divácích probudit i stín soucitu a sympatií, protože se sice chová jako sketa, ale aspoň to nijak nezastírá. Jura Baran v podání Tomáše Dastlíka je mu v mnohém podobný a za jiných okolností a v jiné době by ti dva mohli snad i být přáteli. Zdá se, že se navzájem respektují a jdou si z cesty, protože nemají důvod se otevřeně ani skrytě nenávidět. Dastlík vystavil charakter Jury coby přemýšlivého, poněkud rezervovaného muže, který si dobře uvědomuje pokrytectví vesničanů a nechce s ním mít nic společného, protože je na hony vzdáleno jeho vlastnímu smýšlení. Dovede se ostře ohradit, pokud se mu něco nezamlouvá, zároveň však rány osudu přijímá s rezignovaností znatelnou na celém jeho tělesném gestu. Výrazné individuality doplňuje ještě Daniel Bambas coby Páter Flora, který se radši drží zpátky, než by se vystavoval riziku konfrontace. Je bedlivým pozorovatelem, jenž moc dobře ví o všech hříšnostech okolo, proto se v jeho chování občas objevuje nervózní těkavost, jíž se snaží zamaskovat vlastní nejistotu a pochyby, a především zbabělost, jíž není schopen čelit.

Pavel Khek svírá otěže režie pevně v rukou a poselství scénáře tím dokonale podtrhuje. Je třeba zabít Sekala je proto v jeho podání příběhem lidské bestiálnosti a pokrytectví, krutosti maskované za lidskost i všespásné víry, pod níž se mohou skrýt i ta nejhorší zvěrstva. Zcela upřímně jde o zážitek, z nějž vám nebude lehko, protože atmosféra s postupujícím časem stále více houstne a na konci už na vás leží tlustá pokrývka nefalšované deprese, jde však o inscenaci, která ponouká k zamyšlení a divákovi, jenž nad ní chce pouvažovat, má hodně co nabídnout.