294 statečných

Autor: Tomáš Dianiška

Premiéra: 18. 9. 2020
Uvádění: Divadlo pod Palmovkou

Režie: Tomáš Dianiška

Obsazení
Jindřiška Nováková - Kamila Trnková
Paní Nováková - Gabriela Míčová
Aťa Moravec - Vojtěch Fülep / Denis Šafařík
Teta Moravcová - Ivana Wojtylová
Jan Zelenka-Hajský - Denny Ratajský
Oldřich Vosmík - Martin Hruška
Otto Strnad - Daniel Krečmar
Zdeněk Vyskočil - Jakub Albrecht / Ondřej Veselý
Kája Vrbas - Adam Vacula
Baronesa - Barbora Kubátová
Reinhard Heydrich - Martin Němec
Ladislav Vaněk - Tereza Dočkalová / Barbora Kubátová
Cecílie Adamová - Tereza Dočkalová / Barbora Kubátová
Doktorka - Barbora Kubátová
Notář - Jiří Panzner
Gestapáci, ssáci, náckové, žák - Jiří Panzner, Jakub Tvrdík / Ondřej Bauer
Dívka s kolem - Daria Ochotníková, Natálie Drössler, Sára Pospíšilová

Délka představení: 2 h 45

Druhá světová válka na území protektorátu se pro většinu lidí nesla v duchu tichého odporu a rezignace. V principu to znamenalo do ničeho se nemíchat, nijak výrazně se neprojevovat a prostě jenom trpně snášet všechna příkoří. To se nicméně změnilo v momentě, kdy na našem území přistál výsadek odbojářů z Anglie s jediným cílem - odstranit zastupujícího říšského protektora Heydricha. Událostmi okolo atentátu a jeho následky se inspirovali v Divadle pod Palmovkou a vytvořili lehce provokativní, ale překvapivě pietní inscenaci vzdávající hold hrdinům odboje.

Píše se rok 1942 a v Praze právě přistáli výsadkáři s tajným úkolem. Musí Čechy zbavit hrozby Reinharda Heydricha, i kdyby při tom měli položit život. V sázce je nicméně mnohem víc než jejich vlastní existence. Do plánu je více či méně dobrovolně zasvěcena i celá řada civilistů, kteří riskují úplně stejně, jako by osobně pozvedli zbraň. Tomáš Dianiška ve svém textu vzdává těmto ne zcela anonymním, ale z většiny přesto neznámým hrdinům hold a ukazuje události heydrichiády v trochu jiném světle. Divák je upozorněn, že se nejedná o realitu, přesto v sobě drama určitý dokumentární charakter nezapře. A to i přes nádech absurdity, který se jím celou dobu vine. Zároveň se jedná o inscenaci až mrazivě aktuální, ač od zobrazovaných událostí uplynulo přes osmdesát let.

Inscenace se tematicky zabývá především povahou a formami hrdinství v každodennosti obyčejných lidí, po žánrové stránce jde nicméně o docela pestrou mozaiku. Objevují se totiž prvky klasické situační komedie, absurdního dramatu i nefalšované tragédie. Tvůrci neustále balancují na hraně dobrého vkusu, berou si na paškál především Němce a staví je do pozice až absurdně komických nekompetentních figurek, které jsou však o to nebezpečnější. Naopak postavy odbojářů jsou pojímány velmi civilně, a byť i do jejich chování se čas od času vkrádají prvky absurdity, neděje se tak s cílem zesměšnit je. Tvůrci se vlastně jen snaží ukázat co nejrozmanitější charaktery a to, jakým způsobem je válka a odbojové operace poznamenaly. Zároveň to není o tom, že by se Češi stavěli na piedestal a Němci předváděli jako monstra, nýbrž u obou národů jde o směsici chování a přístupů, která často zaráží nečekaným hyenismem.

Scéna je poměrně jednoduchá a spíše náznaková. Má stupňovitý charakter a zároveň je rozdělena do dílčích ostrůvků představujících jednotlivé lokace. Domy i interiéry se vykreslují několika kusy nábytku, na jevišti je zároveň několik konstrukcí ve tvarů domů podsvícených led zářivkami, které se podle potřeby rozsvěcí a zase zhasínají, aby podtrhly dění. V rámci inscenace probíhá jen minimální množství přestaveb, a pokud, pak plně přiznaných. Potřebují-li herci pro svou příští akci nějakou rekvizitu, jednoduše si ji přinesou, stejně jako zcela automaticky vyklízí prostor od zbytečného balastu.

Tomáš Dianiška coby režisér hodně pracuje s atmosférou, která přes odlehčené momenty stále více houstne až k samotnému, a nutno podotknout, že velmi silnému, závěru. Celkovému vyznění nicméně velmi přispívají i herecké výkony. Všichni aktéři na scéně fungují v podstatě jako jeden živoucí organismus, v němž se jednotlivé části doplňují a nedá se úplně mluvit o hlavních a vedlejších úlohách, protože prostor mají všichni přibližně stejný. Přesto někteří zaujmou přece jen o trochu víc. Hodně pozornosti dovede strhnout Denis Šafařík jako Aťka, mentálně lehce zaostalý, možná lépe řečeno autistický chlapec, který viditelně nezapadá mezi svoje vrstevníky, neustále se vznáší na vlně snění a má specifické vnímání reality, které je možná lehce absurdní, ale přesto odzbrojující svou naivitou. Rozhodně zaujme také Barbora Kubátová, která ztvárňuje několik velmi odlišných charakterů, ovšem každého se ujímá se specifickým nábojem a pojetím. Nejvíc si ji divák zřejmě zapamatuje jako sabotující lékařku a kolaborující prodavačku.

294 statečných je inscenace, která se nebere tak úplně vážně a žánrově je velmi nevyhraněná, přesto si uchovává až překvapivě pietní charakter a uctivým způsobem připomíná hrůzy heydrichiády. Díky promyšlené režii se ani přes svou různorodost netříští a udržuje si jednolitost, v níž do sebe všechno zapadá a doplňuje se. Přes prvky absurdity a balancování na hraně dobrého vkusu zůstává inscenace vyváženou podívanou, která diváka neuvrhne do deprese, ale spíše ho podnítí k zamyšlení. Nejde o úplně masově přístupnou záležitost, protože divák musí přistoupit na inscenační poetiku, zároveň však jde o kus, který může hodně předat bez ohledu na to, kdo se na něj dívá.