Byla třetí manželkou Jindřicha VIII. a údajně tou nejmilovanější, byť královu oddanost si vysloužila především proto, že mu dala syna a následníka. Kdo ale ve skutečnosti byla Jana Seymourová, jejíž čas v pozici anglické královny byl v porovnání s jejími dvěma předchůdkyněmi velmi krátký? Historička Alison Weirová ve třetím díle své série o tudorovských královnách vytváří portrét ženy, která by, nebýt jejího královského postavení, byla absolutně zapomenutelná.
Jana se narodila jako nejstarší dcera Johna Seymoura, urozeného rytíře a královského služebníka, a dostalo se jí výchovy patřičné pro její společenskou vrstvu. O jejím mládí se toho mnoho neví, rozhodně však byla velmi zbožná a sloužila na dvoře obou svých předchůdkyň na pozici anglické královny, tedy u Kateřiny Aragonské i Anny Boleynové. Později, když se stala třetí manželkou Jindřicha VIII., držela se od politiky dál a ve své domácnosti prosazovala především ctnost a bezúhonnost. De facto byla absolutním opakem své předchůdkyně Anny, ať vzhledem nebo povahou, a zřejmě si na tom zakládala. O její povaze a vystupování se toho přesto moc neví, což umožňuje romanopisci stvořit si její charakter k obrazu svému. Alison Weirová se rozhodla jít cestou pokorné a poddajné ženy, která však vlastně není ničím zajímavá, takže čtenář si nepřestává klást otázku, proč si Jindřich VIII. zvolil za manželku zrovna ji.
Román začíná svatbou Janina bratra Edwarda v roce 1518 a zachycuje tedy téměř dvacetiletí dívčina života. V úvodních fázích románu kvůli nedostatku dobových pramenů autorka více fabuluje, nejrůznějších domněnek a polopravd se dopouští i později, nicméně vždy v souladu s dohledatelnými prameny a zákony pravděpodobnosti. Různé sporné pasáže následně vysvětluje v poměrně podrobném doslovu, v němž uvádí na pravou míru, co je realita a co pouze jí vymyšlená fikce. Nutno však podotknout, že se o prameny obvykle opírá téměř úzkostlivě, občas až na úkor celkové čtivosti a plynulosti příběhu.
Román má velmi epizodický charakter. Autorka chce sice postihnout život Jany Seymourové v úplnosti, nebo aspoň tak podrobně, jak to jde, zároveň se však soustředí především na ty epizody jejího života, které jsou pramenně doložitelné, a nezabývá se "omáčkou", která by je mohla propojit. V důsledku toho působí postavy poněkud ploše a nezajímavě, jako by je totiž charakterizovalo jen velmi omezené spektrum vlastností, a to včetně hlavní hrdinky. Jana je po všech stránkách nezajímavá. Působí jako loutka ve vleku své rodiny, která se nedokáže sama rozhodovat a pouze slepě plní přání ostatních. Její vlastní úvahy a myšlenky se objevují pouze sporadicky, jako by se přímo bála si nějaké vytvářet. Její bratři jsou vykresleni až na výjimky pouze jako ambiciózní mladí muži prahnoucí po každé kapce moci, které mohou dosáhnout, Anna Boleynová je v Janiných očích pouze nepříjemnou semetrikou, jež ukradla místo pravé královně Kateřině a ani král Jindřich neprokazuje vlastnosti hodné velkého panovníka, nýbrž je jen rozmarným mužem, který těžce snáší jakýkoliv druh odporu. Vztah mezi ním a Janou je prakticky nulový, respektive jeho vykreslení je veskrze chladné a účelové, takže čtenář nemá nejmenší ponětí, kde se vzájemné city páru vlastně zrodily a proč se král rozhodl upřednostnit přede všemi potenciálními kandidátkami na post královny právě Janu.
Jana Seymourová: Laskavá královna je i přes určité nedostatky velmi dobrý historický román, který ocení především milovníci starších dějin a tudorovské Anglie. Samozřejmě trochu záleží i na tom, kterou z Jindřichových manželek preferujete, protože mně osobně Jana vždycky připadala jako ta nejméně zajímavá. Autorka nicméně v oblasti výzkumu odvedla mravenčí práci a zakládá si na tom, že je historicky co nejpřesnější. Pro nadšence do tohoto žánru je tak román rozhodně správnou volbou.
Žádné komentáře:
Okomentovat