Julie Caplinová - Cukrárna v Paříži

Nina vyrůstala obklopena čtyřmi staršími bratry a jako nejmladší ze sourozenců, navíc jediná dívka, byla vždycky obletovaná a opečovávaná. Nikdy nemusela za nic vyloženě bojovat a vlastně ani neví, co by v životě chtěla dělat. Když nicméně restauraci, v níž pracuje, zavřou kvůli rekonstrukci, má unikátní možnost konečně se v životě někam pohnout. Podaří se jí to?

Nina je zvyklá mít ve své rodině zázemí a obracet se na ně, když potřebuje pomoc, zároveň však cítí, že ji jejich neustálá pozornost dusí a ubíjí. Rozhodne se proto vypravit do Paříže, aby tady pomohla Sebastianovi, nejlepšímu příteli svého bratra, který si zlomil nohu, a potřebuje k sobě proto pravou ruku, která obstará běhání a zařizování, na něž on fyzicky nestačí. Kvůli otevírání dvou nových restaurací má totiž práce nad hlavu a navrch musí vést cukrářský kurz, k němuž se sice dobrovolně upsal, ale do něhož se mu ani trochu nechce. Chce to sice trochu přemlouvání, ale nakonec Sebastian souhlasí, že Nina za ním smí přijet a vypomoct mu. Dívka to bere jako skvělou příležitost pro nový začátek a především vyjasnění toho, co mezi ní a jejím aktuálním zaměstnavatelem vlastně je. Jejich vztah je totiž přinejmenším komplikovaný.

Nina je do Sebastiana zamilovaná už celé věky, a i když se sama sebe snaží přesvědčit o opaku, v jeho přítomnosti mu jen těžko odolává. Svoji cestu do Paříže bere jako způsob, jak mu dokázat, že už se přes své mladické pobláznění přenesla, takže napříště už jejich vztahy mohou být čistě pracovní. Něco jiného je však věci si předsevzít a něco jiného je realizovat. Paříž a práce v cukrárně však skýtá tolik lákadel, že by Nina mohla Sebastiana přece jenom pustit z hlavy. Zvlášť když se záhy seznámí s novými lidmi a navíc začne zjišťovat, že cukrařina by mohla být tím pravým pro ni.

Román je primárně příběhem o hledání sama sebe, protože Nině sice táhne na třicet, ale o realitě života nemá prakticky žádnou představu. Snaží se sice přesvědčit sebe i ostatní, že je dospělá a poradí si bez cizí pomoci, jakmile se však před ní objeví jakákoliv překážka, má tendence se vzdávat a raději stáhnout ocas mezi nohy a utéct, než by musela za cokoliv bojovat. Na jednu stranu chce být dospělá, na druhou se tak však nechová a ve své dětinskosti jenom zbytečně ubližuje sobě i druhým. Má neustále strach, že ostatní zklame, o žádné ze svých voleb však jako by nebyla bytostně přesvědčená, protože není ochotná pro ně obětovat ani to nejmenší. Upřímnost navíc není schopná projevit ani ve vztahu a radši manévruje a kličkuje, než by vyložila karty na stůl a jako rozumná dospělá osoba si se Sebastianem promluvila, aby si ti dva konečně vyjasnili, jak na tom spolu vlastně jsou. Nutno podotknout, že i přes značnou tvrdohlavost a jistou míru arogance se Sebastian o korektní vzájemné vztahy a vyčištění vzduchu minimálně snaží, Nina mu to však ani trochu neusnadňuje a spíš by se chtělo říct, že mu hází klacky pod nohy. I přes své iritující chování jsou však postavy napsány dobře a uvěřitelně.

Příběh je zasazen do Paříže, sama atmosféra města se v něm však příliš neprojevuje. Sice je zde popsáno několik ikonických památek a autorka si dala tu práci, aby ukázala několik typicky francouzských cukráren a dezertů, sám spirit Francie se však do románu příliš nepromítá. Paříž tak zůstává pouze pěknou kulisou, která je pro dění naprosto zbytná, a působí to, že autorka ji zvolila spíš pro její romantickou pověst a aliteraci v názvu (bohužel v češtině nezachovanou) než pro město samo. Na románu toho totiž je jen velmi málo francouzského, a nejde ani tak o fakt, že hlavní hrdinové jsou Britové, jako spíš o skutečnost, že ta pravá vůně Francie se do vyprávění jednoduše neotiskla.

Autorka má čtivý styl, který je hodně založený na dialozích a popisech dění, byť příběh sám je v podstatě banální. Místy trochu hapruje překlad a působí lehce kostrbatě kvůli nečesky znějícím větným konstrukcím, zároveň se však nedá říct, že by byl vyloženě špatný. Vyprávění je v er-formě z pohledu hlavní hrdinky, takže do textu se promítá určitá míra Nininy naivity a zároveň místy poněkud absurdního pohledu na svět, vesměs to však ničemu nevadí. Škoda je pouze zbytečně uspěchaného závěru, který by si zasloužil větší rozpracování, aby jednání postav získalo logiku a stálo na pevnějších základech.

Cukrárna v Paříži je romantickým příběhem, který nemá moc čím překvapit, protože nejen vyvrcholení, ale i směr, jímž se bude ubírat, jsou jasné od samého začátku. V podstatě jde o klasické hledání sama sebe a hledání cesty hrdinů k sobě navzájem, to vše okořeněné špetkou cukrářství v nejromantičtějším městě světa. Sama atmosféra Paříže se do textu sice takřka nepromítá, i navzdory tomu však jde o příjemně čtivý a přiměřeně odpočinkový příběh, který romantické duše potěší a ty ostatní neurazí.