Petra Dvořáková - Zahrada

Životní krize se nevyhýbají nikomu z nás a občas je jednoduše potřeba změnit směr, jímž se náš život ubírá, abychom našli způsob, jak v něm pokračovat a jít dál. Jarkovi je pětatřicet, vystudoval kněžský seminář a nějakou dobu skutečně v církvi působil. Začíná však na sobě pociťovat vyhoření, nemluvě o tom, že jeho poslání ho přestává naplňovat. Rozhodne se tedy dát kněžskému životu vale, vrátit se do domu svých prarodičů a začít znova. Půjde to však?

Jarek toho v životě moc nemá, a především postrádá jistoty. Jeho matka i prarodiče jsou po smrti, otec se o něj nikdy příliš nezajímal a to jediné, co mu ještě zbylo, je opuštěná vila s obrovskou zahradou. Jeho dědovi totiž v minulosti patřil zahradnický krámek, kde nabízel k prodeji bohatý sortiment i dobře míněné rady. Jarek si vždycky myslel, že půjde v jeho stopách, nakonec ho však do svého lůna zlákala církev a on se rozhodl vydat na kněžskou dráhu. Teď už je dávno dospělý a prodělává krizi víry, která ho nutí zpochybňovat jeho rozhodnutí o volbě povolání. Má pocit, že jedinou správnou možností je odchod z církve, která ho den za dnem stále víc ubíjí. Problém je, že nic jiného než dělat duchovního pastýře Jarek vlastně neumí.

Bývalý kněz se rozhodne vrátit do domu svých prarodičů, který zdědil a který několik let chátral. Chce ho svépomocí zrekonstruovat, a především obnovit zdejší zahradu, která byla pro jeho prarodiče radostí i zdrojem obživy. Je to pro něj způsob, jak překlenout období, než se mu podaří najít nějakou aspoň trochu kvalifikovanou práci, a pobývat na čerstvém vzduchu s rukama od hlíny ho navíc vždycky bavilo. Jarek se záhy seznamuje i se svými sousedy a jejich dvěma dětmi a začíná mít pocit, že mu v životě vlastně nic nechybí. Pak však nastane velmi nečekaný zlom.

Už z anotace se dá přibližně odhadnout, o čem by román mohl být, protože autorka částečně vychází ze zažitých předsudků vůči kněžím, tematika předsudků je však zároveň tím, s čím nejvíce pracuje. S ohledem na problém hlavního hrdiny je román v něčem velmi kontroverzní, stejně jako postoj, který autorka zaujímá, právě využití absolutního extrému však dává nejpůsobivěji vyniknout kontrastu mezi realitou a domněnkami. Dvořáková se víceméně snaží ukázat, že potenciál k určité činnosti ještě neznamená, že k ní skutečně dochází, a že podezření nepodložené důkazy nikomu nedává právo ostatní perzekvovat nebo jimi opovrhovat. Názorně prezentuje, jak snadné je dát někomu nálepku, která se jej drží jako cejch, byť by byl naprosto nevinný a neposkvrněný jako lilie.

Hlavní hrdina je mužem po třicítce, který dospěl ve vlastním životě ke krizovému momentu, protože všechny jeho dosavadní jistoty se hroutí. Rozhodl se dát vale kariéře i péči, které se mu dostávalo, postavit se stoprocentně na vlastní nohy a přijmout realitu normálního života, ač je to pro něj těžké. Díky strastem běžné existence a absenci pořádných pracovních povinností má čas zabývat se sám sebou a naplno si uvědomit, kým vlastně je. Jeho zjištění jenom prohlubují krizi, v níž se už tak ocitnul, protože si pravdu nechce připustit a považuje kvůli ní sám sebe za monstrum. O co horší je pak pro něj vědomí, že ho za něj považuje i okolí, aniž by mělo hmatatelný důkaz, že se dopustil čehokoliv zavrženíhodného. Autorka ukazuje člověka trýzněného vnitřními i vnějšími okolnostmi, který postupně klesá stále hlouběji ke dnu a pomalu přestává vidět důvody, proč by měl začít plavat.

Román je napsán v ich-formě z pozice hlavního hrdiny, takže čtenář má příležitost seznámit se do detailu s jeho pocity a pochopit situaci z jeho perspektivy. Je tak konfrontován s pozicí člověka, jemuž se hroutí svět, ale nemá sílu zasáhnout a jakkoliv to změnit. Přesto je příběh napsán překvapivě civilně, bez zbytečného patosu a s citlivým pochopením pro zobrazovanou problematiku. V tomto ohledu je autorčin přístup sice lehce kontroverzní, ale o to působivější.

Zahrada je románem, z jehož čtení vám dost možná nebude dobře. Ani ne kvůli tématu nebo zobrazování jakýchkoliv nechutností, k tomu v románu nedochází, spíš kvůli jeho celkovému vyznění. Autorka totiž zachycuje svět a především lidstvo jako pokrytecké bestie, které si nezaslouží soucit. A i když čtenář v podstatě chápe obě strany, aspoň do určité míry, nemůže si pomoct, aby nestranil hlavnímu hrdinovi. Jde o poměrně náročné, ale velmi působivé čtení, z nějž člověka jímá úzkost, ale které přesto nedokáže odložit.