Samantha Tonge - Zima, kdy jsme se poznali

Jak poznáte osudové setkání? Při vzájemném pohledu do očí se vám podlomí kolena a svět se na chvilku přestane točit? Po prvním slově máte pocit, že se znáte celý život? Jediný dotek vás rozechvěje až do morku kostí? Anebo je to v něčem úplně jiném? Jess není taková romantička, aby na podobné nesmysly věřila. Anebo přece jen ano?

Jess se vrací z veletrhu hraček ve Frankfurtu a v letadle si omylem sedne do špatné řady. Protože však není vyprodáno, letuška ji nenutí se nikam přesouvat, což vede k setkání s Nickem. Mladým Australanem na toulkách Evropou, který se snaží najít inspiraci pro rodinnou hračkářskou firmu, jíž v poslední době hrozí úpadek. Jess se s ním dá do řeči, let jí uteče jako voda a na jeho konci se nechce se svým novým známým loučit, proto ho pozve na návštěvu hračkářství, které provozuje. Nick ji totiž naprosto okouzlil a ona věří, že by z toho mohlo něco být.

Vedle nového potenciálního vztahu však musí Jess řešit i docela zásadní problém týkající se její babičky. Ta žije v domově důchodců, protože čím dál hůř chodí a už se o sebe nedokáže naplno postarat. Ústav, ve kterém nalezla útočiště, se však má ke konci roku zavírat a přebudovat v luxusní hotel. Jeho obyvatelé si budou muset najít nové domovy, ještě než k tomu dojde, chtěli by se však se stávajícím zařízením důstojně rozloučit. Příležitostí k tomu by mohl být pravidelný vánoční večírek, budou však mít příležitost ho uspořádat? Čas kvapí a na přípravu je tak málo času, že by možná bylo nejrozumnější rovnou ho zrušit.

Román je vcelku nenáročnou vánoční komedií, která neohromí propracovaným příběhem ani zajímavými charaktery, v podstatě ani celkovým zpracováním. Chtělo by se říct, že všechno je na něm tak nějak průměrné, ploché a plné klišé. Problematické jsou už jen charaktery, které jako by postrádaly duši. Zejména Nick je tak kladná postava, až je to podezřelé, tím spíš, že jeho dobrosrdečnost se nemá o co opřít, jeho chování postrádá pevné základy a vlastně takřka nedává smysl. Zvlášť propracované však nejsou ani další postavy včetně hlavní hrdinky Jess, jejího přítele Olivera nebo seniorů obývajících domov důchodců. Romantická linka je vcelku předvídatelná a ani zbytek děje není nijak zajímavý, protože se v podstatě celý točí výhradně kolem příprav vánočního večírku, případně zdánlivých, uměle vykonstruovaných dramat, kterým by se dalo předejít, kdyby si hrdinové sedli a jednoduše si spolu promluvili.

Svou roli v celkové povrchnosti a plochosti románu hraje i způsob, jakým je napsán. Autorka jej takřka celý vystavěla na dialogu, jakýchkoliv popisů, ať už prostředí nebo vnitřních hnutí hrdinů, je v něm minimum. Zároveň ale nezvládá ani práci s dialogem, protože povětšinou jde o celkem prázdné, výplňkové rozhovory, které děj nikam neposouvají a daly by se bez potíží proškrtat, aniž by příběh utrpěl. Celý román vyvolává dojem rozpracovaného scénáře doplněného o scénické poznámky, který by možná mohl fungovat na filmovém plátně, ale v knižní podobě se prostě jen topí v průměrnosti. Zasazení do období Vánoc tady navíc působí ryze účelově, protože svátky samy nemají na děj nijak zásadní vliv a do příběhu se dokonce ani nepromítá jejich atmosféra.

Zima, kdy jsme se poznali je po všech stránkách průměrným, zapomenutelným příběhem, který toho čtenářům mnoho nenabízí. Chybí propracovanější děj, charaktery i atmosféra a ani po jazykové stránce text příliš nezaujme. Být to film, šlo by o příjemnou romantickou oddechovku s prvky Vánoc, která by jistě nepostrádala kouzlo. Coby román však příběh působí natahovaně a nedotaženě zároveň a vlastně nemá moc čím zaujmout. Přečíst se dá, v paměti vám však nejspíš na dlouho neuvízne.