Kde leží hranice příběhu? Kdo jej tvoří a kdo ovládá? Může se vypravěč ztratit sám sobě i svým postavám nebo být z textu dokonce odstraněn? Řadu těchto otázek si po většinu 20. století kladli moderní a postmoderní autoři zvyklí ohýbat vyprávění podle vlastních potřeb a inklinující k všemožným formálním experimentům. Ve vodách české prózy to až tak běžné není, a přesto je nejnovější román Anny Bolavé podobným formálním experimentem. Anebo není?
Vítek a Jáchym mají na Běstvinách dědu. Čas od času ho navštíví, ale zatímco mladší Vítek se na každou návštěvu těší a dokonce utíká ze školy, jen aby se s dědečkem a především bývalou zámeckou oborou, v níž přebývá, viděl, Jáchym bere každý pobyt mimo město jako trest a na venkov se mu ani trochu nechce. Každý z bratrů je jiný a vnímá svět po svém, což se odráží i v jejich přístupu k dědečkovi. Ten má totiž podle dávné legendy za úkol střežit Běstviny před ohromným podzemním červem, kterého je třeba krmit a jemuž je nutné čas od času něco obětovat.
Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. První mapuje rok 2011, kdy je dědeček už po smrti a jeho vnuci řeší, jak s domem, který po něm zdědili, naložit. Vrací se na Běstviny a v domě i jeho okolí hledají odpovědi na otázky, jež je v dětství mohly trápit, protože zůstávaly nezodpovězené. Druhá časová rovina potom zahrnuje dětství obou bratrů, především rok 1984, kdy na Běstviny poprvé zavítali, a následně i jejich dospívání a nejrůznější zážitky s tímto prostředím spojené. Vypichovány jsou především zlomové okamžiky, které mají vliv na celkový vývoj postav i směr, jímž se příběh ubírá, zároveň však nechybí zmínky o zdánlivých banalitách a zbytečnostech, které spíš než co jiného dokreslují atmosféru, ale hlavní hrdiny příběhu nijak neovlivňují.
O co v knize jde, naznačuje autorka už zvoleným názvem. Vypravěč je zde přirozeným průvodcem čtenáře, protože žádný příběh bez něj nemůže existovat, zároveň je zde však jeho funkce zpochybňována a hraje se s jejími hranicemi. Autorka se rozhodla prostřednictvím svého textu zkoumat, co všechno si vlastně vypravěč může dovolit, do jaké míry je tvůrcem příběhu a do jaké pouze dává hlas postavám. Text zkoumá a zpochybňuje koncept vševědoucího vypravěče, poukazuje na jeho limity a úskalí jeho existence a svým způsobem jeho přítomnost až absurdně zesměšňuje. Autorka se však odkazuje také k pirandellovskému zkoumání postav a prostřednictvím románu se zamýšlí nad tím, do jaké míry jsou jednotlivé charaktery výtvorem vypravěče a do jaké svébytnou jednotkou, jejímiž ústy vypravěč promlouvá. V textu se pracuje také s hranicemi fikčních světů, jejich prostupností a vzájemným vlivem, nebo s nejrůznějšími literárními klišé, která jako by se objevovala, jen aby dala najevo, že mohou.
Vypravěč není čtením pro každého, jelikož jde mnohem spíš o literární hříčku než o klasický román. Autorka prostřednictvím svého textu zkoumá různé aspekty vzniku příběhu a především funkci vypravěče v něm, zesměšňuje dobře známé a využívané principy a po vzoru postmodernistů je nabourává a ohýbá tak, aby jakákoliv potenciální pravidla smetla ze stolu. Vypravěč je tak vlastně románem o románu nebo možná vyprávěním o vypravěči. Přestože z hlediska příběhu, budeme-li brát v potaz ryze osudy postav, nejde o nic nového, po formální stránce je to extrémně zábavný experiment, který si zamilují především milovníci literatury, kteří se nebojí ztrácet a opět nalézat ve všech možných zákrutech této fascinující vědy.
Tohle nezní vůbec špatně :-)
OdpovědětVymazatPřečíst si něco takového musí být poučné.
OdpovědětVymazat