Prasklej svět

Autor: Roland Schimmelpfennig
Překlad: Jana Slouková

Premiéra: 10. 12. 2022
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Tom - Jiří Štrébl
Sue - Petra Tenorová
Maria - Ivana Uhlířová
Sophia - Martina Jindrová
Jared - Tomáš Weisser

Délka představení: 1 h 30

V jakém světě vlastně žijeme? Kdo jsme a kdo má právo o tom rozhodovat? V divadle Rokoko se rozhodli zinscenovat drama Prasklej svět z pera Rolanda Schimmelpfenniga, jednoho z nejslavnějších německých dramatiků současnosti. V tragikomickém, na zdánlivě nesouvisející fragmenty roztříštěném rozhovoru se střetává pětice postav z rozdílných světů, společenských tříd, způsobů myšlení. Na první pohled to nedává smysl, na druhý je to děsivě přesný obrázek naší společnosti.

Tom a Sue jsou zámožní manželé rozmařile rozhazující své peníze plnými hrstmi. Sophia je alternativní umělkyně shánějící peníze na svůj nejnovější projekt, Jared chlap, se kterým spí, ale snad ani neví proč. Maria je služebná, které se to všechno vlastně netýká. Tom pořádá večírek, na němž si chce poslechnout víc o Sophiině umění a možná na ni taky zapůsobit. Rozhovor se točí kolem spousty banalit prokládaných dlouhým tichem. Jakmile jsou všechna očividná témata vyčerpána, ti čtyři jako by si už neměli co říct. Ticho se prodlužuje, atmosféra houstne a neodvratně spěje ke zlomu. Divák od samého počátku ví, jak to celé dopadne, schází mu však podrobnosti. Ty se odhalují jenom zvolna, skoro neochotně. A ani když už jsou všechny karty na stole, nemáte jistotu, že víte, kdo s jakými hrál.

Text je poměrně komplikovaný zejména pro svou repetitivní strukturu. Postavy stále dokola opakují tytéž repliky, jen je postupně rozvíjejí či lehce obměňují a umožňují tak divákovi čím dál hlubší průnik do vlastní hlavy. Jejich skryté myšlenky občas zůstávají zachovány čistě pro ně, jindy se mění v niternou zpověď, v ojedinělých případech pak vyplavou na povrch a odhalí se celé shromážděné společnosti. Každý ze čtveřice účastníků večírku představuje trochu jiný typ, které spolu sice mají něco společného, ale ve většině se liší. Spojnicí jich všech je živočišná přitažlivost, kterou k sobě navzájem pociťují (obě ženy k oběma mužům a naopak), dělí je však společenský status i světonázor. Tom je bohatý bonviván, který si uvědomuje svou průměrnost, ale to mu ještě nebrání ohánět se penězi a velkými prázdnými gesty. Sue je zlatokopka, která se rozhodla vyšplhat po společenském žebříčku, jak nejvýše to půjde, a svoje postavení upevňovat jakýmikoliv prostředky. Sophia je nekonformní umělkyně nevěřící ve společenské třídy a nadřazenost mocných, která si však díky pronikavé inteligenci uvědomuje, že bez jejich peněz se neobejde, a pokrytecky jim proto poklonkuje nebo přinejmenším mlčí. Jared je společenský vyvrhel, který se snaží hlavně přežít, na společenská pravidla kašle a odmítá se komukoliv podřizovat nebo se nechat připravit o svobodu myslet si a říkat, co mu slina přinese na jazyk. A do toho se míchá ještě hospodyně Maria, která by mohla být spojnicí obou znesvářených světů, ale je spíše tichou pozorovatelkou a glosátorkou dění. Na jednu stranu ji majitelé domu prohlašují za člena rodiny, na druhou se k ní chovají s blahosklonnou nadřazeností plynoucí z jejich rozdílného společenského statusu.

Že se inscenace snaží nastavit zrcadlo současné společnosti je snad až zbytečně explicitně naznačeno velkými zrcadlovými stěnami, které vymezují hrací prostor. Zároveň však jako by tato zrcadla imitovala vstup do jakési říše divů, v níž je možné naprosto všechno, třeba i zázraky. Doplňuje je dvojice pohovek potažených smaragdově zeleným sametem, komoda obložená alkoholem, stolek s umělým ohništěm... Všechny kusy dekorace vyvolávají dojem okázalého, ale ne nevkusného luxusu. Alkohol teče proudem, servírují se přehnané pokrmy v podobě ústřic, pokoj se topí v pološeru. Scéna je ve své podstatě poměrně jednoduchá, prostor konkretizuje spíše herecká akce, jelikož čtveřice účastníků večírku jeviště takřka neopouští. Prostor plní roli líbivého pozlátka, které má za úkol ohromit a odvést pozornost od podstatných věcí a sdělení, jeho pokrytectví se následně naznačuje zahrnutím opony a přesunutím před ni. Bez rušivé přítomnosti dekorací najednou mnohem víc vynikne výpověď jednotlivých replik i jádro celého konfliktu, stejně jako lehká absurdita počínání postav.

Herecky nejzajímavější je Petra Tenorová jako Sue, která jako by byla skutečnou spojnicí obou světů. Mladá dívka, které nescházejí ambice vyšplhat se z chudých poměrů co nejvýš a mít se jako v bavlnce, zároveň však ovládaná neustálým strachem, že by o všechno, co si tak pracně vydobyla, mohla přijít. Má velmi úsporná gesta, neustále se usmívá a vystupuje s odzbrojujícím sebevědomím, zároveň však odhaluje Sueinu nejistotu až agresivním tónem hlasu či neustálým pohráváním si se skleničkou nebo látkou šatů, případně potřebou hledat oporu u nábytku nebo manžela, dotýkat se ho a ujišťovat tak sama sebe o neotřesitelnosti svého postavení. V emočně vypjatých scénách vede Tenorová Sue až na pokraj hysterie či zoufalství, nikdy však nepřepadne přes hranu a její projev zůstává velmi umírněný. Každým coulem je sofistikovanou dámou, která sice vnitřně zuří nebo trpí, ale navenek to dokáže nedat najevo. V kontrastu k ní stojí Tomáš Weisser jako Jared, který se chová jako dokonalý buran, nebojí se obhroublých gest, která jako by mu ujížděla spíš mimochodem, předstírá drsné sebevědomí, ale vnitřně jako by měl z okolí strach, protože si až bolestně uvědomuje, jak málo do něj patří. Snaží se svou image drsného týpka nahánět hrůzu, jen aby se nepřišlo na to, že je to nesebevědomý chudák, který nemá na to zapadnout mezi lidi ve svém okolí. Trochu ztraceně působí na scéně Ivana Uhlířová jako Maria, která jako by nevěděla, co dělat, kam se postavit nebo co říkat. Její zmatenost je pravděpodobně režijním záměrem, přesto působí poněkud zvláštně a vlastně nemá úplně opodstatnění.

Prasklej svět je inscenací, která toho hodně ukazuje o stavu dnešní společnosti a lidech, kteří do ní patří. Jedná se o divácky náročnější kus, protože s ohledem na roztříštěnost textu je potřeba soustředit se na jednotlivé fragmenty a jejich propojení, aby vám výsledek dával smysl. Rozhovor vedený účastníky večírku se tříští do slov a vět stejně, jako má tendenci se v dnešní době tříštit naše pozornost. V tomto případě je však právě ona nutná. Celý příběh, ač vcelku banální, se totiž odvíjí ve velmi jemných nuancích, na něž je třeba se soustředit. Rozhodně jde o neotřelý, ale přesto skvělý divadelní zážitek.