Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita

"Byla to rozkoš - pálit." Úvodní věta Bradburyho románu 451 stupňů Fahrenheita se stala na poli literatury naprosto ikonickou, navíc v sobě skrývá zajímavý paradox. Hlavní hrdina Montag je požárníkem, mužem zodpovědným za potírání zla a likvidaci předmětů, které jej způsobují - knih. Věří v systém a věří ve svůj úkol, a právě proto si jejich pálení užívá. Až do dne, kdy si ho najednou užívat přestane.

Guy Montag je požárník a po vzoru svého slavného jmenovce Guye Fawkese zakládá požáry. Zatímco ten druhý zmíněný se však pokoušel vyhodit do vzduchu parlament, ten první likviduje zdánlivě obyčejné věci - knihy. Svůj úkol plní svědomitě a nikdy se nesnažil jej zpochybňovat nebo nad ním nějak hlouběji přemýšlet. Pak však náhodou potká na ulici dívku, svoji sousedku Clarissu, která je přinejmenším zvláštní. Na rozdíl od většiny jiných lidí totiž mluví o složitých otázkách a snaží se přijít na kloub věcem, o nichž nikoho dalšího nenapadne přemýšlet. Montagovi připadá zvláštní, dokonce divná, přesto v něm probudí něco dávno zasutého - touhu po vědomostech. A přesně v ten moment mu obrátí celý život vzhůru nohama.

Bradbury vydal svůj román na začátku padesátých let, takže za roky od svého vzniku se stal na poli sci-fi a dystopické literatury naprostou klasikou. Děj je zasazen do daleké budoucnosti, v níž je lidstvo natolik ovládáno technikou, že zapomnělo myslet. Používat hlavu k čemukoliv víc než naprosto banálním rozhovorům se považuje za nežádoucí a nikdo se o podobná zvěrstva ani nepokouší. Myšlení by totiž mohlo narušovat pocit štěstí, v němž celá společnost údajně žije a který ji naprosto ovládá. Vlastně to vypadá, že všichni jsou šťastní už z principu, jelikož žádná jiná eventualita se nepřipouští. Co na tom, že pokusy o sebevraždu jsou na denním pořádku a většina lidí si ani nedovede vzpomenout, jaké to je se smát, nebo alespoň usmívat. Je-li jim něco předepisováno, tak se tím musí řídit stůj co stůl bez ohledu na vlastní pocity.

451 stupňů Fahrenheita popisuje až překvapivě přesně totalitní každodennost, v níž všichni tiše existují, protože vzepřít se režimu by je mohlo přijít draho a vlastně pro to ani není důvod. Společnost je zde vykreslená jako tupé ovčí stádo, které papouškuje názory svých vůdců, mlčky snáší, co je mu předepisováno a nijak se to nesnaží zpochybnit. Zároveň je zde však ukázána i druhá stránka diktatury a její paradox - přestože se režim snaží občany ovládat na všech frontách, je si velmi dobře vědom toho, že nad jejich myšlenkami moc mít nemůže. Podsouvá jim proto banální a líbivé zábavičky, které je od jakékoliv snahy o čemkoliv uvažovat spolehlivě odvádějí, a pokud by přece jenom měli tendence režim a jeho pravidla zpochybňovat, je to tak v pořádku do chvíle, dokud si to nechají pro sebe a svůj názor nijak veřejně neprezentují.

Montag je typickým produktem systému, do něhož byl zrozen a o jehož principech začíná stále výrazněji pochybovat. Na jednu stranu je příkladný zaměstnanec i manžel, na stranu druhou však v něm klíčí tichá vzpoura, která na sebe zpočátku bere nenápadnou, ač lehce paradoxní podobu. Jak příběh postupuje, hlavní hrdina si čím dál palčivěji uvědomuje, co všechno je v jeho životě a vlastně celé společnosti špatně, stejně tak však přichází na to, že existují další, jemu podobní lidé, s jejichž pomocí by mohl začít pomalu a plíživě měnit svět.

Román je založen primárně na dialogu, téměř všechno se odehrává jeho prostřednictvím a popisy jsou naprosto minimální. Hlavní hrdina je sice vypravěčem, nemá však mnoho myšlenek, které by jej charakterizovaly nebo pomáhaly čtenáři jeho postavu lépe pochopit. Nedostatek popisů vnitřního světa hrdinů je však velmi opodstatněný, protože autor tím poukazuje na vyprázdněnost celé společnosti, v níž lidé jednoduše nepřemýšlí, protože není o čem. Co není řečeno, jako by se neodehrálo, protože jediným, všeovládajícím principem je otevřená komunikace a vzájemné slovní výměny, které však mnohdy postrádají hlubší myšlenku. I přes množství dialogů je však román překvapivě málo akční, všechno se v něm děje pomalu a nenápadně a teprve jeho závěrečná část získává větší dynamiku.

451 stupňů Fahrenheita je ve své podstatě velmi depresivním čtením, protože ač jde o román starý sedmdesát let a zasazený do poměrně vzdálené budoucnosti, vykazuje jasné paralely s dneškem. Pravda, naše společnost se zatím nedostala tak daleko, aby začala pálit knihy, přesto se jejich role ve společnosti stále více marginalizuje ve prospěch elektroniky, streamovacích platforem a další snadno konzumovatelné zábavy. Zároveň tato Bradburyho próza nabízí velký prostor k zamyšlení nad společností, jejím fungováním a totalitářským systémem, který může nastupovat překvapivě nenápadně. Není to příliš akční nebo vzrušující čtení, ale je to velmi zajímavá sonda do lidské mentality, u níž stojí za to se přinejmenším zamyslet nad vlastním životem.