Equus

Autor: Peter Shaffer
Překlad: Pavel Dominik

Premiéra: 7. 10. 2021
Uvádění: Činoherní klub

Režie: Martin Čičvák

Obsazení
Martin Dysart - Pavel Kikinčuk
Alan Strang - Ondřej Rychlý
Dora Strangová - Lada Jelínková
Frank Strang - Jan Sklenář
Hesther Salomonová - Lenka Skopalová
Jill Masonová - Anna Kameníková

Délka představení: 2 h 20

Alan je dospívající delikvent. Ve stáji, kam chodí pomáhat starat se o koně totiž jedné noci vzal kovový hřeb a šesti ustájeným zvířatům vypíchl oči. Nikdo netuší, proč to udělal, jelikož s ním není kloudná řeč, od vězení ho tak může zachránit pouze pobyt na psychiatrické klinice a pomoc odborníka, který se pokusí na zatím nezodpovězenou otázku o chlapcových motivech k činu najít odpověď.

Činoherní klub i s touto inscenací navazuje na svou tradici inscenování dramat, která dávají hercům zajímavé, byť často velmi náročné herecké příležitosti. V případě Equa jsou to Pavel Kikinčuk a Ondřej Rychlý, kteří ztvárňují ústřední dvojici lékaře a jeho pacienta a jimž zbytek aktérů tvoří pouze doplňkovou stafáž, bez níž by se to sice neobešlo, ale která na sebe zároveň nestrhává pozornost. Vedle silných hereckých výkonů jde především o drama hodnot, jelikož oba hlavní hrdinové se nacházejí na rozcestí a snaží se rozhodnout, kterým směrem by se měli vydat. Každá z postav se snaží vyrovnat sama se sebou a situací, v níž se ocitla a která je pro ni nekomfortní. Už sama struktura dramatu navíc divákovi umožňuje zkoumat jednotlivé charaktery, protože se odvíjí retrospektivně - psychiatr Martin Dysart vzpomíná na svého pacienta Alana, který ho přiměl zpochybnit všechno, v co kdy věřil, v rámci jeho vzpomínkové retrospektivy pak i sám Alan (a nejen on) vzpomíná na to, co jej přivedlo na psychiatrickou kliniku. Hra se tedy skládá z několika časových vrstev, které se však téměř neprolínají, takže se v nich dá bez větších problémů zorientovat.

Inscenace Martina Čičváka je v mnoha ohledech minimalistická a dává jednotlivým protagonistům prostor pro budování jejich postav. Ústřední složkou je herectví, jímž se nejen vypráví příběh, ale v podstatě i buduje prostor. Čičvák si nepřeje být doslovný ani přehnaně popisný, nechává divákovu imaginaci naplno pracovat a umožňuje mu utvářet si vlastní názor na celé zobrazované dění. Přesto se celou inscenací vine téma moci a nadřazenosti, toho, kdo má nad kým vlastně navrch a čím se to určuje. Tento tematický oblouk naznačuje už rozvržení scény, které je de facto tříúrovňové. Hraje se na jevišti, stejně tak však pod ním v první řadě hlediště a na speciální praktikáblové konstrukci nad ním, která je v podstatě jakousi divadelní lávkou. Podle toho, kde se postavy nacházejí a v jaké vzájemné pozici aktuálně jsou, se následně odvíjí i to, kdo ovládá každou jednotlivou situaci. Postavy stojící na stejných úrovních jsou si do určité míry rovnocenné, jakmile se však jejich pozice změní, proměňuje se i jejich vzájemný vztah. Nejpatrnější je to na příkladu Alana a psychiatra Dysarta, kteří se jen málokdy ocitnou vedle sebe, a zároveň je to ve většině případů Alan, kdo si udržuje nad situací kontrolu, jelikož to od něj Dysart potřebuje odpovědi, nikoliv naopak.

Scéna je extrémně jednoduchá, vlastně téměř prázdná, i když ne tak docela. Veškeré dekorace působí jako změť nehorázného nepořádku, částečně evokují psychiatrickou ordinaci, částečně pokoj v léčebně drogově závislých, kde by mohla s klidem probíhat setkání skupiny anonymních alkoholiků. V levé části scény jsou do kruhu uspořádány nepříliš pohodlné židle, vpravo od nich se nachází hluboké červené křeslo, po různu po scéně jsou rozmístěna žlutá pracovní světla, úplně vpravo pak stojí speciální hudební nástroj imitující zvuk koňských kopyt. Jak už bylo řečeno výše, Čičvák se vyhýbá doslovnosti, a tak i většina z ním zvolených dekorací je jevištní metaforou zamýšlenou především pro budování atmosféry.

Přestože hra nabízí celkem šest hereckých partů, inscenaci Činoherního klubu s přehledem dominuje Ondřej Rychlý jako Alan. Snoubí v sobě odzbrojující chlapeckost s jistou dávkou naivity a jistou zvrácenou vypočítavost, skoro až zlomyslnost. Proměňuje se před očima jako chameleon beroucí na sebe barvy svého okolí, z vteřiny na vteřinu dovede přepnout z jedné emoce do druhé a zaskočit svého psychiatra i diváky. Z nepochopeného teenagera prozpěvujícího si reklamní slogany se postupně proměňuje ve zranitelného člověka toužícího po pochopení, který stojí nad propastí a je jen otázkou času, kdy se do ní zřítí. Jeho závěrečné zhroucení je snad nejpůsobivější scénou celé inscenace. Pavel Kikinčuk coby psychiatr Martin Dysart mu zdatně sekunduje, ač jako by mu scházela určitá míra charismatu, která by diváka přiměla viset mu na rtech. Jeho Dysart jako by měl jen jednu polohu - psychiatra potýkajícího se se syndromem vyhoření, který si není jistý, jestli by vůbec měl svou práci dělat. Jeho snaha Alanovi pomoct proto působí poněkud účelově, jako by v něm nebyla skutečná touha dozvědět se pravdu, ale pouze nutnost vypořádat se s přiděleným úkolem. Lehce se to láme v druhé půli představení, která je podstatně vypjatější a emotivnější, přesto skutečným tahounem zůstává Rychlý.

Přestože Equus byl napsán už v sedmdesátých letech, zůstává až překvapivě současným, respektive inscenátorům se daří vypíchnout ta témata, která zůstávají aktuální v každé době. Čičvák sází především na herecké výkony jednotlivých protagonistů a není pochyb o tom, že jde o velmi dobré herecké divadlo, zejména výkon Ondřeje Rychlého je dechberoucí a potvrzuje jeho pozici jednoho z nejzajímavějších herců své generace. Není to nijak inovativní divadlo a nemá příliš čím překvapit, přesto jde o dobře zpracovanou inscenaci s potenciálem zaujmout.