Když se řekne hororová povídka, asi málokomu by se vybavila Daphne du Maurierová, přestože její dílo patří ke klasice tohoto žánru. Z dnešního pohledu mají její povídky spíše nádech thrilleru s lehkými nadpřirozenými prvky a bát se u nich pravděpodobně nebudete, to však neznamená, že by neměly řadu jiných předností.
Sbírka Ptáci a jiné povídky obsahuje celkem šest povídek, které všechny propojuje jistý mysteriózní prvek. V první povídce Teď se nedívej (česky vyšla i pod názvem Neohlížej se, miláčku) čtenáře zavádí do Benátek zhruba v polovině minulého století. Manželé sem odjeli strávit dovolenou, aby po smrti dcery přišli na jiné myšlenky. Během společného oběda narazí na dvojici sester, z nichž jedna je médiem a vidí kolem sebe duchy včetně jejich mrtvé dcerky. Manžel je k tomu skeptický, ale nechce své ženě brát iluze, když vidí, že ze slov těch dvou čerpá naději. Netuší ovšem, jak osudově jim jejich nové známé nakonec promluví do životě. Druhá povídka Jabloň se odehrává na anglickém venkově. Postarší vdovec si užívá, že byl konečně zbaven manželských pout a především věčné kyselosti a utrápenosti své ženy, která jako by se každým okamžikem svého života stylizovala do role oběti, jíž nikdo nepomůže. Jakmile však jeho žena zemře, stará, málem uschlá jabloň na zahradě jako by nabrala druhý dech a rozhodla se mu ztrpčovat život. V Modrých čočkách se žena, jíž hrozí oslepnutí, rozhodne podstoupit operaci, která jí má vrátit zrak. Když však lékaři sejmou obvazy a aplikují jí do očí speciální čočky, pacientka je zhrozena tím, co kolem sebe vidí. K normálnosti to totiž má hodně daleko. Povídka Ptáci je poměrně známá zejména díky Hitchcockovu stejnojmennému filmu a je založena na poměrně děsivé premise, že se všichni ptáci na světě rozhodnou z neznámého důvodu zaútočit na lidstvo a postupně ho zlikvidovat. Mají v takovém případě lidé vůbec nějakou šanci na přežití? V Alibi se dobře situovaný anglický gentleman rozhodne narušit stereotyp svých dní tím, že zazvoní na náhodný dům a podle toho, kdo mu otevře, se rozhodne, co dál. Nakonec si v domě určeném k demolici zřídí ateliér a začne malovat, což bude mít na jeho život překvapivě silný dopad. Poslední povídka Nechoďte po půlnoci čtenáře zavádí do Řecka, kde se středoškolský učitel výtvarné výchovy rozhodne strávit dovolenou malováním. Jeho pobyt ale rozhodně není tak klidný a nerušený, jak si plánoval, jelikož má poměrně hlučné a nepříjemné sousedy, kterým nejspíš není úplně po chuti a kteří dost možná páchají nekalosti.
Každá z povídek je úplně jiná, přesto se mezi nimi dají najít styčné body a dává proto smysl, že vyšly ve sbírce společně. Vedle už zmíněného lehce nadpřirozeného prvku jde zejména o společenský status hlavních hrdinů, protože jde vždy o lidi z "lepší" společnosti, případně lidi dobře finančně situované, kteří se nemusí vyloženě ohlížet na výdaje a mohou si dovolit i nákladnější životní styl. Zároveň se obvykle jedná o hrdiny, v jejichž životech dochází k zásadním změnám, které se promítají do jejich životů. Zajímavé je, že dost často je těžké s postavami sympatizovat, protože jejich chování je nějakým způsobem iritující, přestože není vyloženě špatné ani nemorální. Občas vlastně tak trochu naplňují rčení, že "Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly".
Poměrně silně je v povídkách zastoupeno téma smrti, stejně tak se však pracuje s předsudky a iluzemi. Takřka nic nikdy není takové, jaké se to na první pohled zdá, a ve všem je vždycky nějaký háček. Mnohdy však není specifikováno, jak moc je tato iluzornost opravdová a do jaké míry jde pouze o individuální vnímání postav. Autorka totiž dokáže na poměrně úzce vymezeném prostoru zachytit obrovskou škálu různých emocí a hrát si s důvěryhodností svých vypravěčů. Zároveň umí příběh dobře vypointovat, aby rozuzlení bylo překvapivé.
Ptáci a jiné povídky jsou prezentovány coby horor. S tím mnoho společného nemají a blíží se spíše thrillerům, svou roli v tom však nejspíš hraje i jejich stáří, protože i těm nejmladším je už padesát let a literární trendy se za tu dobu hodně proměnily. Autorce to však nic neubírá na vypravěčském řemeslu, jelikož její texty jsou příjemně čtivé, dobře pracují se čtenářovou imaginací a představují velmi pestré a bez ohledu na omezený prostor nijak ploché charaktery. Du Maurierová navíc umí své příběhy velmi dobře vypointovat a na závěr každého si připravit nějaký nečekaný zvrat. Pokud tedy váháte, jestli autorku vyzkoušet, a nechce se vám hned pouštět do jejích románů, povídky by mohly být dobrým způsobem, jak otestovat, jestli je nebo není pro vás.
Já taky obyčejně povídky most nečtu. A když už, vybírám si ty s hororovými prvky. Třeba Povídky od E. A. Poea mají jistý půvab dodnes. Nic od Maurierové jsem nečetla. Ale třeba na nějakou knížku natrefím v knihovně.
OdpovědětVymazat