Čurda, hrdina jedné prohry

Autor: David Jařab

Premiéra: 25. 2. 2023
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: David Jařab

Obsazení
Čurda - Jerhot (dvojpostava) - Martin Donutil
Jiráček - Robert Mikluš
Diabo/Tauš - Aleš Bílík
Matka, Rosalie Čurdová / Troníčková - Ivana Uhlířová
Vojtíšková / Anna z Francie / Sekretářka ministerstva průmyslu - Martina Jindrová
Karolína Jiráková / Anděl - Renáta Matějíčková

Délka představení: 2 h

V českých dějinách se to jen hemží kontroverzními osobnostmi, které uklouzly a přes prvotní dobré úmysly se daly na scestí. Jen málokdo je však známější než Karel Čurda, zrádce, na jehož rukou je krev více než dvou stovek obětí heydrichiády. David Jařab se rozhodl zvolit si právě tohoto muže za hlavní postavu svého filosoficko-komického autorského kabaretu a ukázat jeho osobnost z komplexnějšího hlediska. Výsledek je však značně rozpačitý.

V sále se stmívá, na jevišti se pomalu rozsvěcí jeden bodový reflektor a z pološera za oponou vyjíždí dopředu křeslo s čističem bot Jiráčkem. V inscenovaném dialogu parafrázujícím slavný začátek Haškova Švejka se představuje zlomová událost předznamenávající celý pozdější Čurdův vývoj - atentát na Reinharda Heydricha. Dva zástupci pracující třídy, které politika v podstatě nezajímá, tady glosují aktuální dění a úmyslně jej zesměšňují, snad aby zdůraznili kontrast mezi svými slovy a tím, co se na území protektorátu začalo dít. Sotva však tento rozhovor skončí, přesouváme se v čase i prostoru kamsi do Čurdova mládí a nasloucháme jeho disputaci s Andělem o smyslu života. Přichází další střih a jsme na gestapu, kde se Čurdova matka snaží ustát výslech, střih a jsme zase někde úplně jinde...

Jak už nejspíš vyplynulo z předchozích řádků, hlavním problémem Jařabovy inscenace (a ostatně i jeho textu) je značná roztříštěnost. Divákovi dá dost práce zorientovat se v tom, co se na scéně právě děje a v jakém časovém období se vlastně nachází, ani nemluvě o žánrové neukotvenosti. Inscenaci chybí jasné téma, a především gradace. Částečně to souvisí i s tím, že Jařab na scéně nestaví situace. Místo toho se snaží o vizuálně silný, líbivý obraz, v čemž mu sice jde na ruku scénografie, ale trpí tím herci, protože vlastně nemají moc co hrát. Velký důraz je kladen také na hudbu, bohužel ve většině případů působí násilně a nepracuje se s ní systematicky. Chvíli hraje, vzápětí umlká a není synchronizovaná s hereckou akcí, takže místy si jako divák říkáte, jestli zvukař jenom dostal špatné pokyny nebo je to skutečně takhle špatně vymyšleno.

Jařab se v podstatě snaží vytvořit scénický obraz, což demonstruje už jen scénografií, především trochu doslovně využitím obrovského dřevěného rámu skrývajícího nekonkretizovaný pokoj, jenž se může na základě jevištní akce proměnit v Čurdův pražský byt, stejně jako v poloprázdnou hospodu. Je to zároveň prostor, v němž Čurda existuje takřka výhradně jako konfident gestapa Jerhot oddaný svému úkolu. Z pokoje vybíhá rampa evokující přehlídkové molo, na němž se jednotlivé postavy exhibují, po jejích stranách jsou rozmístěny boty, při pohledu na které si nejspíš řada diváků vybaví slavný památník v Budapešti Boty na břehu Dunaje. S touto obuví se nijak nepracuje a zůstává otázkou, jestli je spojitost s památníkem obětem holocaustu mimoděčná nebo účelová.

Inscenace má krom výrazné vizuality ještě jedno specifikum - skládá se totiž ze dvou výrazně odlišných částí. Ta první se odehrává klasicky na jevišti, ta druhá je kombinací audiowalku a site specific. Po dohrání v Rokoku totiž diváci dostanou sluchátka a v organizované skupině se vypraví přes Václavského náměstí do Petschkova paláce, bývalého sídla gestapa. Po cestě míjí postavy, s nimiž se setkali už v divadle, které jsou však v davu snadno přehlédnutelné a nemají pro průběh procházky vlastně žádnou přidanou hodnotu. Přímo v paláci se odehrají už jen dvě krátké scény, vlastně jakýsi epilog zobrazující Čurdův boj se svědomím. O něm je ostatně i obsah nahrávky, která zní ve sluchátkách. Čistě z hlediska děje je tenhle epilog vlastně lehce zbytečný, samotná procházka palácem je však zajímavým zážitkem a podněcuje otázku, jak by celá inscenace vypadala, kdyby ji tvůrci pojali jako plnohodnotný site specific projekt právě v "Pečkárně".

Hodnotit herecké výkony dá trochu práce, protože jak už bylo zmíněno, herci vlastně nemají moc co hrát. Vděčná je role Roberta Mikluše jako čističe bot Jiráčka, jelikož je především švejkovským glosátorem. Mikluš v sobě má dostatečnou dávku bodrosti i jisté naivní "jelitovitosti", takže dovede působit jako tak trochu idiot, který to však má v hlavě skvěle srovnané. Slušný je i výkon Martina Donutila coby Čurdy, jelikož předvádí poměrně pestrou paletu různých poloh. Od lehce zasněného mladého filosofa s velkými ideály přes bezskrupulózní svini vyžívající se ve strachu druhých až po zlomeného zrádce, jehož tíží svědomí i pochyby, ale ani jedno ho nedokáže zadržet. Z ostatních zaujme zejména Ivana Uhlířová a její ztvárnění absolutní bezradnosti, s níž její postavy neví, co si myslet ani jak se chovat.

Čurda, hrdina jedné prohry je inscenace, s níž je těžké souznít, protože je velmi vzdálená tomu, co jsme zvyklí na divadle vídat, ale zároveň není nijak inovativní. Má v sobě až filmovou lyričnost a sází především na silnou vizualitu, tvůrci ji však nedokázali stylově ani dějově ukotvit. V podstatě jde o náhodně poskládané střípky porůznu proložené ne vždy dobře pasující hudbou, které lavírují mezi filosofickou rozpravou a absurdním kabaretem. Vyloženě špatné to není, ale ani vyloženě dobré. Prostě průměr, který měl daleko větší potenciál.