Franz Kafka - Zámek

Franz Kafka patří k dodnes hojně čteným, vyhledávaným a oceňovaným autorům, a to i přesto, že žádný ze svých románů nedokončil, a dokonce si ani nepřál, aby spatřily světlo světa. Přesto byly vydány a umožňují i dnešním čtenářům nahlédnout do duše tohoto velmi specifického autora, kterého není snadné číst a jemuž je ještě těžší porozumět.

Zeměměřič K. přichází do vesnice rozkládající se pod zámkem na výslovné přání panstva, zdá se však, že o jeho úkolu nikdo nic neví. Chtějí ho vyhodit hned z první hospody, kde vyhledá útočiště před blížící se nocí, protože bez povolení zámeckých pánů nesmí vesnicí nikdo ani projít. Jeho situace se však záhy vysvětlí a smí zůstat. V té chvíli pro něj začíná nekonečný a marný boj s větrnými mlýny v podobě panských úředníků, jichž je sice všude plno a mají spoustu práce, ale nikdo jako by netušil, čím se ve skutečnosti zabývají nebo co spadá pod jejich kompetenci.

K. záhy zjistí, že život ve vesnici se řídí tolika absurdními pravidly, že je lepší nad nimi příliš nepřemýšlet a prostě je jen trpně přijímat. I tak je totiž slušná pravděpodobnost, že něco pokazí, aniž by to měl v plánu. Celá vesnice je svazována zvyklostmi, jejichž přesnou podobu nikdo nezná, ale jako by přesto všichni věděli, že někdo nějakou porušil. Problematické může být už jen to, kam se postavíte nebo s kým si promluvíte, jelikož s lidmi ze zámku se tady nakládá málem jako s božstvem, jež je nutné bezpodmínečně poslouchat, ale ke kterému zároveň není možné se normálně dostat.

První a zcela zásadní věcí, s níž se musí čtenář po otevření Kafkova románu smířit, je skutečnost, že nic v něm nedává smysl. Věci v něm se dějí náhodně, jsou poskládány za sebe v podstatě bez ladu a skladu a ze všeho nejvíc připomínají snovou sekvenci. Podobně jako logika snů i tady se příběh vrství na základě nejrůznějších volných asociací, navzájem se proplétají zcela nesouvisející střípky a ve vzduchu se vznáší nádech neskutečna. Stejně jako ve snu tady navíc zůstávají tváře postav podivně rozostřené, nikdo si nikdy není jistý, jestli domnělá identita konkrétního člověka odpovídá jeho skutečné identitě, a navíc se zdá, že většina lidí si ani nepamatuje, kým jsou nebo proč dosáhli určitého postavení. Dojem snu ještě podtrhuje nesmyslné střídání dne i noci, o ročních obdobích nemluvě.

Kafka v rámci románu nepracuje s klasickými charaktery, vytváří spíše typy a nedává jim psychologii ani vývoj. Všechny postavy totiž slouží k jedinému účelu, a sice aby K. znepříjemňovaly existenci a zamezovaly mu v přístupu na zámek. Román je de facto kritikou byrokracie, která má sice nespočet úředníků, ale skutečný objem jejich pravomocí zůstává zahalen rouškou tajemství, ani nemluvě o tom, že zůstávají absolutně nedostižní a v podstatě jenom předstírají, jak velmi jsou zaměstnaní, aby snad náhodou nedošlo k té nepravděpodobné eventualitě, že po nich bude někdo něco chtít. Byrokratický aparát je tady zobrazen jako živoucí organismus, jehož jediným cílem je ztrpčovat obyčejným lidem život, jelikož nemají šanci se jeho prostřednictví čehokoliv domoci, a je proto snazší ani se o to nesnažit.

Text je extrémně hutný, protože autor nemá ve zvyku plýtvat odstavci a většinu textu píše jako souvislou masu, v níž je poměrně náročné se neztratit. Přesto je jeho styl překvapivě čtivý, nemluvě o tom, že překypuje ironií a sarkasmem, což podtrhuje tematiku a umocňuje zábavnost, byť jde o humor poněkud černý. Většina textu je vysvětlováním pro vysvětlování, které je na jednu stranu velmi úmorné, na druhou však dokonale demonstruje marný boj s větrnými mlýny v podobě úřadů. Kafkův styl je hodně specifický, jako by se už jen samotným způsobem, jakým píše, snažil čtenáře navléknout do kůže svého hlavního hrdiny a názorně předvést, jak vypadá jeho život.

Zámek je hodně specifická próza, která může být i velmi zábavnou, pokud jako čtenář přistoupíte na fakt, že nic, co se děje, nedává žádný smysl. Kafkovi se povedlo skvěle vystihnout téma, které si zvolil, nemluvě o tom, že navzdory uplynulé době zůstává román až mrazivě aktuální. Kafka si nepřál, aby kniha vyšla, a přestože lidská přání se mají ctít, v tomto případě je dobře, že Max Brod přítele neposlechl. Ač totiž nejde o romány pro každého, čas ukázal, že mají stále velkou přidanou hodnotu.