Eliška Václavíková - Zvonkohra

O našem životě často rozhodují maličkosti a i naprostá banalita někdy dokáže odstartovat řetězec událostí, který někomu nakonec zachrání život. Město soch má mnoho tajemství a mnoho osobních příběhů, které se proplétají na často velmi nečekaných místech.

Kniha je koncipována jako sbírka vzájemně provázených povídek, které na sebe jistým způsobem navazují a de facto tvoří řetězec příčin a důsledků. Začíná se od konce, finálním příběhem, a postupně se v obracené chronologii pokračuje zpět na začátek, k prvotnímu impulsu, díky němuž mohlo dojít ke všem dalším činům. Celým příběhem se navíc line symbolika zvonů a zvonků a vedle mezilidských vztahů také téma naděje a víry. Každá z postav je totiž nějakým způsobem má, ztrácí a opět nalézá.

Celý příběh začíná na lavičce u řeky, kde se díky machinacím jejich malé sestřičky sejdou dva znesváření bratři. Rozhodně nemají v plánu se spolu nějak vybavovat, ovšem zdá se, že nedostanou na výběr. Poslední autobus domů už jim ujel a jedinou možnou cestou tak je přebruslit po zamrzlé řece. Jejich sestra jim tu prozíravě nechala brusle, takže stačí se jen přezout a můžou vyrazit. Do Města soch je to však kus cesty, začíná se stmívat, a navíc zuří sněhová bouře. Dokážou bratři překonat svoje spory a neztratit se navzdory nepříznivým okolnostem, nebo jejich životní příběh neslavně skončí?

V dalších příbězích se čtenáři mohou seznámit s partou flákačů zabíjejících svůj život potloukáním se po Městě soch, mladou zpěvačkou čelící nepochopení rodiny, stárnoucím mužem hledajícím svého psa nebo zamilovaným fotbalistou na cestě za osudovou dívkou. Každý z hrdinů vkládá do mozaiky lidských osudů svůj vlastní dílek, a tím ji oživuje a připravuje půdu pro ty, kteří mají přijít po něm. Každý z hrdinů je jiný a řeší rozdílné problémy, ale každý z nich se zároveň potřebuje vyrovnat sám se sebou, najít si v životě své pevné místo a na základě toho začít usilovat o lepší budoucnost.

Autorka má velmi minimalistický, ale zároveň poetický styl. Text skládá s drobných střípků, které celou prózu rytmizují a pomáhají nastavit svižné tempo, jež ale zároveň nikam nechvátá. Každá z postav má svůj osobitý hlas podtrhující její charakter, takže i když se nejedná o žádnou hlubokou psychologickou sondu, postavy navzájem nesplývají. Na příběhu je hodně podstatná atmosféra, která v sobě má něco jímavého a nostalgického, co se člověka dokáže dotknout, čemuž napomáhá i hudební podkres. Autorka totiž ke každému příběhu složila skladbu inspirovanou právě jím, takže při čtení může čtenář zároveň poslouchat příslušnou melodii, a tím se ještě výrazněji přenést v čase i prostoru.

Zvonkohra je knihou s nesmírně silnou atmosférou, na níž je něco hluboce lyrického. Ať už pro motiv zvonů a zvonků, autorčinu hudbu nebo i příběhy samy. V podstatě nemá jít o hluboké čtení o komplikovanosti života, byť něco z toho je v knize obsaženo, ale spíše o zachycení drobných střípků obyčejných životů, v nichž i ta sebemenší drobnost může mít překvapivě dalekosáhlé důsledky. Chtělo by se říci, že autorka si hraje s efektem motýlích křídel a jedinou banální drobností uvádí do pohybu celý řetězec. Určitě nejde o čtení pro každého, v tomto případě víc než u jiných textů záleží na nastavení konkrétního čtenáře. Pokud se však stejně jako já rádi dojímáte a necháváte okouzlovat obyčejností, mohli byste obojí právě tady najít.