Stacey Marie Brown - Divoká říše

Být opečovávanou nevlastní dcerou mocného muže má své výhody, velmi snadno vás to však může přivést do potíží. Brexley vyrůstala po smrti otce v rodině generála Markose, který ji přijal takřka jako dceru, dal jí velmi kvalitní vzdělání i bojový výcvik a na oplátku si nepřeje nic víc než její poslušnost. Problém je, že Brex je tak trochu rebelka, což se jí má už brzy vymstít.

Hranice mezi světem víl a smrtelníků padla a tyto rasy jsou tak nuceny žít najednou vedle sebe. Příměří, které mezi nimi panuje, je však velmi křehké a rozhodně má daleko k trvalé udržitelnosti. Brexley žije za ochrannou zdí Lidských obranných sil a o dění venku má jenom velmi povšechnou představu. Generál Markos z ní chce mít dokonalou mladou dámu sloužící jako jedna z mnoha figurek na mocenské šachovnici, na její osobní názor se však nikdo neptá. Bezpečí pevných zdí a odsouzení k tomu stát se politickou hráčkou Brexley unavuje i nudí. Potřebuje ve svém životě vzrušení a adrenalin, proto se ve společnosti svého nejlepšího přítele Cadena vydává na loupežné výpravy do vlaků směřujících do země víl.

Brex sice vždycky riskuje, ale kupodivu jí to vychází. To, co má být jejím posledním dobrodružstvím, se však nepěkně zvrhne a ona nejdřív málem zemře a následně skončí v Halálházu, obávaném Domě smrti, vílím vězení, z nějž není úniku. Pro Brexley je její nový domov tvrdým nárazem, protože velmi záhy pochopí, že ani sebelepší výcvik ji nemohl připravit na to, co ji tady čeká. Pokud chce ve vězení přežít, bude muset přistoupit na zdejší hru, i kdyby to mělo znamenat, že při tom ztratí lidskost.

Brexley je coby hlavní hrdinka dost nesnesitelná, jelikož má problém řídit se racionálními úvahami a vůbec o věcech přemýšlet. Neustále podléhá předsudkům svojí výchovy, a to i v momentech, kdy jde o život a rozum by jí posloužil lépe než pouhý pud sebezáchovy. Jedná emotivně a impulzivně, dost často nejdřív zareaguje a teprve zpětně o tom začne přemýšlet, takže to skoro působí, že má sebedestruktivní sklony. Navíc se nechává zcela nepokrytě zaslepovat vlastními dojmy, kvůli kterým nevidí širší obraz. V tomto kontextu je až s podivem, kolik trpělivosti s ní ostatní mají.

Román je zasazen do Budapešti v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy padla bariéra mezi naším světem a říší víl a lidé se tak stali ohroženým druhem. Ta část, která má prostředky, se může chránit vojskem i vysokou zdí, ti ostatní musí živořit v Divoké říši, kde žádná pravidla neplatí. Autorka si vzala jako inspiraci evropské dějiny dvacátého století a částečně s nimi pracuje, protože svět znovu rozděluje na Západ a Východ a dokonce se přímo odkazuje na to, jak se historie opakuje. To, že si vybrala za dějiště příběhu právě Maďarsko ležící ve střední Evropě, dává v tomto kontextu smysl, přesto je potenciál země i samotné Budapešti žalostně nevyužitý. S výjimkou budovy parlamentu a Rybářské bašty, respektive ještě Řetězového mostu se tu o nemluví o žádných místopisných zajímavostech, stejně tak s výjimkou občasných maďarských nadávek není zasazení děje právě sem po jazykové stránce pořádně využito. Nejvíc iritující je přitom fakt, že většina jmen je anglofonních, což v maďarském prostředí absolutně nedává smysl.

Text je extrémně čtivý a velmi rychle plyne, jelikož autorka se po většinu času snaží budovat napětí, a navíc se nebojí ani nečekaných a překvapivých zvratů. Momentů, v nichž se děj stočí novým, nepředvídatelným směrem, je v příběhu celá řada, včetně samotného závěru, byť ten je do určité míry očekávatelný (i když možná ne v této konkrétní podobě). Vypravěčkou je Brexley, text je však hodně založen na dialogu, což svižné tempo ještě umocňuje. Autorce se navíc daří dobře vystihnout atmosféru a prostředí, takže ač klasických popisů není v textu mnoho, čtenář má vcelku přesnou představu, kde se nachází.

Divoká říše si čtenáře získá především svižným tempem a atraktivním prostředím, které je mnohým z nás poměrně dobře známé, jelikož se nachází ve střední Evropě. Autorka zasazení děje do Maďarska nevyužila ani zdaleka tolik, kolik mohla, nicméně i snaha se cení. Příběh velmi rychle plyne a navzdory řadě nečekaných zvratů dává smysl. Navíc nepůsobí nijak natahovaně ani uspěchaně, tempo je svižné, ale vyrovnané. Hodně upozaděná je romantická linka, jelikož pro příběh není zásadní, nedá se však říct, že by nějak výrazně scházela, navzdory naznačenému milostnému mnohoúhelníku. První díl série je rozhodně slibným rozjezdem s ohromným potenciálem, takže nezbývá než doufat, že i další pokračování si náboj a tempo udrží.

1 komentář:

  1. Vypadá to na zajímavou knihu. Podle mě není na škodu ani nesnesitelná hlavní hrdinka. Je to takový trenažér. Když se pak člověk setká s nesnesitelnými lidmi v reálu, jako když to najde. :-)

    OdpovědětVymazat