Jan Štifter - Paví hody

První světová válka spěje ke svému závěru stejně jako habsburská monarchie, ale většiny lidí se to příliš nedotýká. Žijí si své obyčejné životy a o politiku se příliš nestarají. Neznamená to však, že by byli od všeobecného dění nějak odtrženi. To se totiž do jejich existence chtě nechtě promítá a oni se mu musí přizpůsobovat.

Václav a Tonda jsou přátelé příliš mladí na to, aby něco věděli o životě, ale dostatečně stateční, aby se s ním chtěli prát. Do války narukovat nemohli, protože jim tehdy nebylo dost, to však neznamená, že by neměli vlastní sny a plány. Tonda je holkař, který se otočí za každou sukní a rád si dokazuje, že mu nedělá problémy jakoukoliv ulovit. Václav je spíš kliďas, který sní o tom, že si našetří a opustí jejich malou vesnici v touze najít lepší život v Americe. Osud však často míchá kartami velmi nečekaně a než se člověk naděje, všechno je jinak.

Čas plyne a spolu s ním i život ve vsi. Nastupuje nová generace, která musí čelit novým výzvám. Klid v Evropě totiž dlouho nevydržel, Hitler se dostal k moci a na spadnutí je další válka. Z mladíků s velkými sny se stali muži s rodinami a do popředí se derou jejich synové. Ti odmítají sedět s rukama v klíně, když se hraje i o jejich budoucnost. Rizika však jsou značná a může se stát, že cena za svobodu bude vyšší, než jakou je kdokoliv ochotný zaplatit.

Román Paví hody je velmi specifický, protože na jednu stranu to působí, jako by se v něm nic nedělo, přestože ve skutečnosti se toho děje poměrně hodně. Zároveň však jde především o postižení každodennosti v první polovině 20. století, především v bouřlivém období okolo formování republiky a jejího následného pomnichovského rozkladu. Autor se nezaměřuje na velké historické události, ty nechává spíše proplouvat, zajímají ho osudy obyčejných lidí a to, co všechno se do nich promítá. V románu je zároveň skrytá hluboká tragika, která není beznadějná, ale přesto z ní mrazí. Dost často se tu pracuje s ironií osudu i životními paradoxy a hrdinové jsou vystavování nepříjemným situacím. Zároveň je text koncipován tak, aby čtenář nikdy neměl jistotu, co se vlastně stalo a jednotlivé střípky se odhalují jenom pomalu a postupně. Ve výsledku tak nezůstanou žádné nezodpovězené otázky, je však potřeba dostat se až na konec.

Velkou přidanou hodnotou románu je jeho jazyk. Štifter píše s ohromnou lehkostí a zároveň velmi poeticky. Jeho jazyk je extrémně obrazivý, jde hlavně po emocích a působí snad až lehce snovým dojmem. Zároveň je však text vybroušen do posledního slůvka, takže všechno je řečeno přesně v tu správnou dobu a s tím správným důrazem, byť se autor vyžívá v množení významů a nedořečenostech. Text je napsán částečně v ich-formě a částečně v er-formě v závislosti na tom, kdo je aktuálně hlavním hrdinou a vypravěčem, přechody jsou však tak plynulé, že je čtenář takřka nezaznamená.

Paví hody jsou jazykově vybroušenou prózou a obyčejných lidských životech ve velmi turbulentní době. Autorovi se podařilo napsat extrémně poetický, ale přitom hluboce tragický příběh o lidské obyčejnosti, na níž však ve skutečnosti mnoho obyčejného není. Díky práci s jazykem má román velmi silnou atmosféru, a byť se zdá, že po dějové stránce není příliš bohatý, autor v něm dokázal zachytit přesně to, co si přál. V některých ohledech tak jde o poměrně náročné čtení, při němž je třeba soustředit se na každé slovo. Výsledný dojem je však nezapomenutelný.