Sicílie, rok 1960 a dívka, která se odmítá podvolit zaběhnutým tradicím, protože touží po možnosti svobodné volby. Oliva Denarová se nepovažuje za nijak výjimečnou, ví, že není příliš hezká, a uvědomuje si, že nemá čím své okolí zaujmout. Přesto se děsí mužských pohledů a potenciálních svodů. Žije totiž na místě a v době, kde nemá žádná právo a zákon nahrává mužům bez ohledu na to, jak se budou chovat.
Itálie šedesátých let je k ženám poměrně nepřátelská a ultra konzervativní Sicílie je v tom snad ještě horší. Ženy odsud odchází z otcovského domu rovnou k manželovi, a navíc tady existuje jasné pravidlo - je-li žena jednou zneuctěna, jedinou šancí pro ni je sňatek s jejím milencem. I kdyby snad ke styku došlo nedobrovolně, na muži neleží žádná trestní zodpovědnost, je-li ochoten se s postiženou oženit. V takovéto atmosféře se Oliva rozhodne stát výjimkou a porušit všechna zaběhnutá pravidla bez ohledu na to, jak vysokou cenu za to možná zaplatí.
Oliva je průměrná dospívající dívka, která by ráda získala dobré vzdělání a stala se učitelkou. Její matka však nemá pocit, že by školy k něčemu byly, protože žena má v první řadě poslouchat a dobře se vdát. Existuje celá řada pravidel ohledně toho, jak se má žena oblékat a chovat, která však vesměs vedou k tomu, že z ní dělají vězenkyni mužského světa. Pokud se žena odváží třeba jenom usmát na muže, sama si říká o to, aby se jí dvořil nebo se jí klidně i násilím zmocnil, protože ho povzbuzovala. Oliva se ale nechce vdávat proto, že musí. Odmítá si vzít muže, který má pocit, že jí může říkat, co si má myslet, a je ochotná se vzepřít zaběhnutým konvencím a stereotypům. Tím spíš, že její otec ji otevřeně podporuje v čemkoliv, pro co se rozhodne.
Román je náročným čtením už jen pro problematiku, kterou tematizuje. V popředí totiž stojí postavení ženy a její právo na sebeurčení a vlastní názor. Je paradoxem, že v době, kdy svět začínají ovládat hippies a volná láska se stává tématem číslo jedna, se v Itálii zpátečnicky drží pořádků sexu po svatbě a vynucených manželství v případě, že k němu dojde dřív. Autorka se prostřednictvím své hrdinky snaží ukázat na různé aspekty života, které ženy v této době ovlivňovaly, ať už jde o dobovou morálku, výchovu nebo veřejné mínění. Staví zkostnatělou konzervativní společnost uznávající mužskou dominanci do kontrastu k socialistům vyznávajícím rovná práva a příležitosti bez ohledu na pohlaví a poukazuje na to, jak snadné je stát se nezaslouženou obětí veřejného odsouzení. Autorčinou snahou přitom není jenom rozvádět ženskou otázku, nýbrž i poukázat na paradoxní beztrestnost a nemožnost dosažení spravedlnosti v prohnilém a zkorumpovaném systému. Jak jedna z postav románu trefně podotýká - zákon je na straně těch, kdo si za něj mohou zaplatit. Trestány jsou tak zas a znovu oběti, nikoliv násilníci, v nichž se tak utvrzuje dojem vlastní nedotknutelnosti a neotřesitelného postavení.
Nejsem jako džbán je dobře napsaným románem o závažných tématech, který není snadné číst. Zvlášť pokud jste žena a otázky rovnoprávnosti a sexuálního násilí se vás osobně dotýkají. Problematika je zde podána citlivě a s respektem k charakteru hlavní hrdinku podmíněnému dobou, výchovou i společenskou atmosférou. Jde o čtení, které hodně bolí, které v sobě však skrývá značnou míru poetiky a přes všechnu svou bezútěšnost nepřipravuje čtenáře o naději, že věci mohou nakonec nabrat správný směr.
Vypadá to jako zajímavá kniha. Vlastně by mě nenapadlo, že ještě v šedesátých letech se někde v Evropě žilo podle "středověké morálky". Oproti tomu Československo bylo, co se týče rovnoprávnosti žen a mužů o dost pokrokovější. Ale lidská práva se porušovala zase v jiných oblastech.
OdpovědětVymazat