Bílá nemoc

Autor: Karel Čapek
Úprava: Michal Dočekal, Barbora Hančilová

Premiéra: 22. 4. 2023
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Galén / Maršál - Miroslav Donutil
Baron Krüg / Ministr zdravotnictví - Eva Salzmannová
Otec / Novinář / Profesor / Generál - Tomáš Milostný
Sigelius / Matka - Milan Kačmarčík
Čapek / 1. asistent / Malomocný / Krüg ml. - Kryštof Krhovják
Syn / Malomocný / 2. asistent - Radek Melša
Dcera / Sestra / Aneta - Maršálova dcera / Malomocný - Kristýna Jedličková

Délka představení: 1 h 30

Z Číny přichází epidemie nové nemoci, která kosí lidi ve velkém a proti níž není léku. Jistou naději dává doktor Galén, který s úspěchem začíná testovat svou léčebnou metodu, má to však jeden háček. Doktor je ochotný se o svůj postup a medikament podělit pouze za podmínek, že se všichni světoví vůdci vzdají jednou provždy válek. Což je ve státě, který se nachází doslova vteřinu před vypuknutím konfliktu, čirá utopie...

Čapek své pacifistické drama psal v době sílících proválečných postojů a nálad. V Německu svou moc upevňoval Hitler, v pohraničí to začínalo vřít a Národní divadlo pořádalo premiéru hry, která se nedá označit než za podvratnou. Však se také Čapek po jejím uvedení v roce 1937 stal téměř veřejným nepřítelem číslo jedna, na jeho hlavu se sypaly urážky v novinách i anonymních dopisech a jakákoliv snaha o vlastní obhajobu přicházela vniveč. Čapkovi se dá vytknout mnohé - schematičnost, černobílost, naivita... a přesto je jeho text i v dnešní době až bolestně aktuální. Vždyť kulisy konce třicátých let se od těch dnešních zas až tolik neliší.

Tvůrci se rozhodli pro poměrně razantní úpravy, aby textu dodali větší dramatický nádech a zároveň ho zaktuálnili pro současného diváka. Text tak byl proškrtán, ale zároveň doplněn o dobové ohlasy reagující na premiérové uvedení. V inscenaci se cituje z tisku i anonymních dopisů, které Čapkovi chodily poštou, přičemž všechny tyto vsuvky jsou zakomponovány taky, aby na ně inscenace a dění na scéně přímo reagovaly, aniž by bylo nutné měnit původní text. Zajímavou inovací je překlad části textů do latiny a jejich následná interpretace zpěvem. Hudební složka dodává inscenaci zcela novou dynamiku a její téměř operní provedení umocňuje celkový tragický dojem. Vzhledem k tomu, že všechny zpívané pasáže se vztahují k epidemii bílé nemoci, se tím navíc podtrhuje skutečnost, že jde o problém, kterému nikdo nerozumí a který tím pádem ani nedokáže řešit.

Výrazně bylo upraveno také obsazení. S výjimkou jedné postavy v něm sice nedošlo ke škrtům, nicméně každý z herců na scéně nastudoval více různých rolí. Zajímavé je v tomto ohledu především ztvárnění Maršála a Dr. Galéna, které oba hraje Miroslav Donutil a tvůrci tím podporují Čapkovu tezi, že v případě těchto dvou mužů nejde o protikladné postavy, nýbrž o dvě strany téže mince, jelikož každý z nich drží společnost určitým způsobem v šachu a osobuje si právo rozhodovat o životě a smrti. Donutil od sebe dokázal obě role výborně odlišit a zároveň beze zbytku naplnit. Jeho Galén je na první pohled nepříliš sebevědomý, váhavý muž, který se zdráhá cokoliv říct, zadrhává, málem úslužně se klaní a neustále drží ruce před sebou v jakémsi částečně bezbranném a částečně obranném gestu. Přesto je ve svém přesvědčení pevný jako skála, a i když se za své jednání téměř omlouvá, neustoupí. Maršál je na rozdíl od toho rázný, hlasitý, ale úsečný, jeho základním rysem je úspornost gest i řeči a razantní dominance. Přesto v něm však zůstává něco lidského a málem zlomeného, když musí v závěru pokořit sám sebe a vzepřít se vlastnímu vnitřnímu přesvědčení.

Herecké výkony jsou všeobecně jednou z nejsilnějších stránek inscenace, tím spíš, že scénografie je velmi čistá a účelná, pracující primárně s náznakem. Dominuje na ní červená barva, která se však různě rozbíjí využitím světla, v kontrastu k tomu vynikají béžové kostýmy občas doplněné bílým nebo černým kouskem či barevnou parukou. Vedle Donutila rozhodně zaujme Kryštof Krhovják zejména v roli Čapka, který je de facto komentátorem dění, na některých místech provádí své postavy příběhem a na jiných je sarkastickým glosátorem vysmívajícím se svým kritikům. Ve zpívaných pasážích zase svým až operním rozsahem a posazením hlasu zaujme Radek Melša.

Tvůrcům se povedlo Bílou nemoc aktualizovat a navrch z ní odstranit nešvary, které bývají Čapkovým dramatům často vyčítány. Inscenace je vizuálně velmi působivá a má silnou hudební stránku, takže se v určitých momentech pohybuje na pomezí žánrů. Text má stále silnou vypovídací hodnotu, na jeviště se povedlo přenést to aktuální z něj a upozadit to, co může být sporné. Výsledkem je mrazivý obraz zfanatizované společnosti, která se od té dnešní v mnohém neliší.