Symbióza?

Autor: Tina Davídková

Premiéra: 23. 4. 2023
Uvádění: Studio Řetízek DAMU

Režie: Tina Davídková

Obsazení
Petra - Daniela Hrstková
Ten věčně nespokojený - Vladislav Šulc
Ta optimistická - Stasy Stetsiy
Ta tichá - Tereza Starečková
Ten, co vše zlehčuje - Petr Vrla
TV hlasatel - Jiří Netík

Délka představení: 40 min

Se znásilněním se během života setká řada žen, přestože o něm mnohdy vůbec nepromluví nebo se dokonce snaží samy sobě nalhávat, že k ničemu podobnému nedošlo. Pachateli jsou totiž nejčastěji lidé, které dobře znají nebo s nimi jsou dokonce ve vztahu. Charakteristika znásilnění podle zákona je navíc poměrně vágní, těžko se prokazuje a necitlivost soudního systému i policie často vede k tomu, že se ženy rozhodnou ho vůbec nenahlásit. Spravedlnosti se totiž obvykle stejně nedočkají a jenom to v nich umocňuje už tak silné trauma...

Právě téma znásilnění a s ním souvisejícího traumatu si Tina Davídková vybrala ke zpracování v rámci své bakalářské práce. Krátká jednoaktová hra trvající necelých čtyřicet minut ukazuje problematiku pochopitelně a citlivě, byť se nedokázala vyvarovat jisté schematičnosti, v důsledku níž je hra snad až příliš doslovná. Na scéně se objevuje šest postav - hlavní hrdinka Petra, která se očividně vyrovnává s nějakým problémem, a čtveřice charakterů, které jsou už ve svém názvu de facto pouze typy, doplněná televizním moderátorem. Text se následně štěpí do dvou časových rovin - hrdinčinu přítomnost a flashbacky odkazující k tomu, co se vlastně stalo a dovedlo Petru až do její aktuální situace.

Téma znásilnění a sexuálního násilí se do textu promítá z mnoha různých úhlů, je velmi dominantní a v podstatě utlačuje náznaky témat dalších. Není to vyloženě špatně, je to však trochu škoda. Asi nejproblematičtější je v tomhle ohledu závěrečný monolog hlavní hrdinky, který svou doslovností lehce ubírá příběhu jeho hloubku a nabízí otázku, jestli se to celé nedalo pojmout trochu jinak a bez nánosu patosu, který z aktuální verze závěru čiší.

Po režijní stránce je inscenace velmi dobře zvládnutá. Nepouští se do žádných formálních experimentů, ale vhodně využívá možností scény a vede herce k uvěřitelným výkonům. Scénografie je jednoduchá a spíše náznaková, sestává z jednoho otočného křesla, stolu a čtveřice židlí, potažmo ještě dlouhého závěsu v zadní části. Křeslo hraje úlohu Petřina útočiště, místa, kde se cítí v bezpečí a odkud se příliš nevzdaluje, nechce-li se ztratit ve svém traumatu, stůl jako by zastupoval černé myšlenky, které se jí neustále nevítaně tlačí do hlavy. Trochu doslovně, ale funkčně je to ukázáno i kostýmy - zatímco hlavní hrdinka na sobě má účelnou černobílou kombinaci doplněnou zářivě zeleným kabátem evokujícím pozitivní energii, její čtyři společníci jsou v černém, jakožto jednotlivé nepříjemné složky jejího traumatu. Je-li potřeba, aby se tito herci proměnili z typizovaných de facto emocí v klasické charaktery, děje se tak drobnou změnou kostýmu - korálemi, sakem, čepicí, svetrem. Přechody z přítomnosti do minulosti jsou plynulé a vhodně podtržené světlem, ať už jde o stroboskop nebo následnou změnu barevného spektra. 

Herecky nejnáročnější je role hlavní hrdinky Petry, která v sobě zpracovává velkou spoustu emocí, snaží se je nějak pochopit a vyrovnat se s nimi. Daniela Hrstková ji pojímá velmi civilně, ale s překvapivou hloubkou. Vynikajícím způsobem pracuje především s mimikou, takže ve tváři se jí zračí všechny pocity, které nedokáže vetknout do slov. Divák z ní má pocit tichého utrpení, které hledá cestu, jak se ventilovat, a zaráží se u vzteku. Jak už bylo zmíněno výše, ostatní postavy jsou spíše určitými typy, které jsou všechny dokonale nesnesitelné, byť každý jiným způsobem. S výjimkou Té tiché navíc mají společnou i jistou sebestřednost, s níž je nezajímá nic než oni sami. Stasy Stetsiy jako Ta optimistická je až nechutně veselá, věčně rozesmátá zastydlá puberťačka, která se chce jenom bavit a život je pro ni jedna velká party. Na podobné vlně se veze Petr Vrla jako Ten, co všechno zlehčuje, který hýří sebevědomím a siláckými gesty a absolutně odmítá chovat se zodpovědně a dospěle. Vladislav Šulc jako Ten věčně nespokojený působí pro změnu jako agresor, který nejde pro ránu daleko, odmítá cizí názor a sveřepě si mele svou, protože je to snazší než připustit, že by nemusel mít pravdu. Tereza Starečková jako Ta tichá se sice jediná staví na obranu Petry, zároveň však nikdy nepřistoupí od slov k činům a zůstává němou pozorovatelkou, ve své podstatě vlastně stejně sebestřednou jako všichni ostatní. Z tohoto pohledu je zajímavé finále, kde jako by všichni došli k určitému prozření a vedle emocí, které mají primárně zobrazovat, se jim ve tváři poprvé zračí taky vina. Nejlépe tento přerod z ublíženého v toho, kdo ublížil, zvládá Vladislav Šulc, nějakým způsobem se s ním však vyrovnávají všichni.

Symbióza? je i přes svůj amatérský charakter překvapivě přesvědčivou inscenací se silnou výpovědní hodnotou. Textu se sice nedá upřít jistá šablonovitost a doslovnost, herci však své úlohy přes jistou schematičnost naplňují a poradili si s nimi dobře. Tím nejdůležitějším je skutečnost, že inscenace je z hlediska představovaného problému velmi aktuální a rozhodně má potenciál podnítit divácké úvahy.