Alena Mornštajnová - Les v domě

Dětství a dospívání je náročné už jen samo o sobě, co když vám však život naloží víc, než dokážete unést? Hlavní hrdinka, která je pro své okolí tak nedůležitá, že si čtenář ani nezaslouží znát její jméno, se potýká s problémy, které by přerostly přes hlavu i dospělému, natož malé holce.

Cácora žije s matkou a otcem v domě svých prarodičů a má relativně pohodové dětství, dokud se všechno nezačne hrozným způsobem kazit. V domácnosti dlouhodobě panuje napjatá atmosféra, která jednoho dne vyeskaluje otcovým odchodem. Matka kvůli tomu skončí v psychiatrické léčebně a Cácora má pocit, že je to její vína, jelikož moc mluvila. Naučí se díky tomu zásadní lekci - kdykoliv se rozhodne říct něco o tom, co se v domě děje, skončí to špatně. A naučí se také to, že nikomu nemůže věřit, protože ostatní ji leda tak zklamou. Konec konců, jí taky nikdo nevěří.

Život v domě plyne svým vlastním tempem, schází v něm vřelost i pochopení a jisté je jen jedno. Něco je tu ohromně špatně. Autorka líčí hrdinčin mikrokosmos nejprve očima dítěte, později dospělé ženy a na vcelku banálním příběhu ukazuje princip řetězení zla a začarovaný kruh, v němž se postavy ocitají a z nějž nejsou schopny najít cestu ven. Jednotliví protagonisté jsou zástupci morálně nejrůzněji pokřivených lidí, kteří ztratili schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a jimž uniká význam vlastních slov a činů, a především jejich dopad na ostatní.

V centru příběhu stojí Cácora, jejíž skutečné jméno se čtenář za celou dobu nedozví, a postavy navázané na ni. Díky tomu máte možnost vnímat její vztahy s rodiči i prarodiči, ale také se spolužáky a později se spolupracovníky. Pokud mezi nimi existuje nějaká spojnice, pak je to určitá pokřivenost. Hlavní hrdinka je totiž poznamenána tím, s čím se jako dítě musela vypořádávat a co ji zasáhlo s nepředstavitelnou silou. Není schopná v sobě traumatické zážitky zpracovat, což ve výsledku vede k tomu, že ubližuje dalším lidem, protože to jinak neumí. Postavy všeobecně navíc mají problém spolu otevřeně komunikovat, a především si plně uvědomovat moc slov, z čehož ve výsledku vznikají další problémy a nepochopení. Téma, které autorka zvolila, je velmi závažné a velmi nepříjemné, zároveň však silně podněcuje úvahy o podobách zla.

Autorka jako už tradičně představuje svůj úsporný styl, v němž neprozrazuje víc, než musí být bezprostředně prozrazeno. Většina textu se skládá z poměrně jednoduchých vět, které toho hodně naznačují, ale stejně tolik neříkají naplno. Příběh se tím pádem skládá z nedořečeností a náznaků, nechává čtenáře tápat a ani na moment nevyloží na stůl všechny karty. Jednotlivé věty jsou vybroušeny tak, aby se dobře četly, ale zároveň neprozrazovaly všechna tajemství. Příběh stojí na tom, že čtenář toho spoustu neví a teprve postupně rozkrývá, co přesně se vlastně v hrdinčině světě děje, čemuž hodně napomáhá právě i styl psaní.

Les v domě je dobře vystavěným románem, ze kterého mrazí. Autorka se rozhodla zpracovat téma, které sice není vyloženě originální, ale přesto se o něm stále mluví méně, než by mělo. Zároveň nejde o téma jediné, jelikož autorka se soustředí na nejrůznější podoby zla a tváře, za nimiž se může skrývat, ani nemluvě o okřídleném rčení, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Díky autorčinu strohému, úspornému stylu vyžívajícímu se v nedořečenostech na sebe navíc čtenář může nechat naplno působit všechno, co se v příběhu odehrává a s čím se charaktery musí popasovat. Jedná se o román, který dokáže na čtenáře silně zapůsobit a vzbudit v něm mnoho nepříjemných emocí, už jen proto však stojí za to, aby byl čten.