Mnoho povyku pro nic

Autor: William Shakespeare
Překlad: Jiří Josek

Premiéra: 12. 5. 2022
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Daniela Špinar

Obsazení
Don Pedro - Saša Rašilov
Don Juan - Igor Orozovič
Claudio - Matyáš Řezníček
Benedik - Robert Mikluš
Leonato - David Matásek
Boraccio - Jan Bidlas
Dagobert - Filip Rajmont
Virgil - Radúz Mácha
Héra - Jindřiška Dudziaková
Beatrice - Lucie Polišenská / Magdalena Borová
Uršula - Alena Štréblová
Francisca - Lucie Brychtová

Délka představení: 2 h 50

Mnoho povyku pro nic se řadí k Shakespearovým svatebním komediím a na českých jevištích se v různých podobách pravidelně objevuje. Inscenace Daniely Špinar ve Stavovském divadle je návratem hry na tuto scénu po více než dvaceti letech ve výrazné stylizaci ale s poněkud nejasným režijním záměrem.

Na scéně se objevuje celkem dvanáct postav, které jsou divákovi představeny hned v úvodu. Každá zvlášť, nebo v logicky sestavených skupinkách a prostřednictvím charakteristického gesta nebo pohybu. Díky tomu od začátku víte, na čem zhruba jste a jak se daný charakter bude projevovat, protože v inscenaci není prostor pro psychologizaci a jednotlivé postavy tak zůstávají pouze lehce rozvedenými typy, případně až karikaturami. Jejich počet byl oproti původnímu textu výrazně zredukován, podstatných úprav ostatně doznal text sám, což je pro Špinar typické. Jednotná stylizace však schází a spíš se zdá, že režisérka chtěla vyzkoušet, co všechno jí text dovolí, než že by měla pevný záměr, co jím říct a na koho jej cílit. 

To je vlastně i problém inscenace jako celku - že se nedokáže rozhodnout, o čem má vlastně být. Scénická stylizace nejvíc ze všeho evokuje seznamování prostřednictvím speed datingu, jelikož po většinu času jsou na jevišti kulaté stoly potažené růžovými saténovými ubrusy, u každého dvě polstrované růžové židle a na stole číslo, aby se snad účastníci akce nespletli, kde to mají vlastně sedět. Tomu, že jedním z témat by měly být mezilidské vztahy, nahrává i karikaturní stylizování strážných do zlatých amorků, kteří potrhle trdlují po scéně a střílí kolem sebe gumové šípy. Lehce podivná je rádoby Libuše Francisca, která se prochází po jevišti a zpívá sladkobolné kantilény, načež v rádoby operní stylizaci předstírá věštecké vytržení a v záchvatech jasnozřivé geniality ostatní instruuje, co by měli dělat. Oproti těmto třem je zbytek postav možné označit spíš za jakýsi gang mafiánů, jelikož jsou v černém, ohánějí se střelnými zbraněmi, případně se pokouší o nepříliš povedený silácký rap.

Špinar se snaží o komediálnost za každou cenu, což však inscenaci neprospívá. Humor nestojí na slovní ani situační komice, přestože v nich těžiště Shakespeara obvykle leží, nýbrž na laciných a dost ohraných vtípcích. Na scéně se tak objevují nejrůznější lascivní gesta, rádoby vtipné způsoby mluvy, balónky s héliem nebo bezedná placatka. Nic z toho nemá hlubší smysl než diváky pobavit, tím spíš, že s různými humornými prvky se pracuje absolutně nahodile a spíše stylem "pojďme tam přihodit nějakou další blbost, ať se diváci smějí". Výsledek sice určitá část publika ocení, je však značně rozpačitý a snad proto, že zbytečně tlačí na pilu, vlastně nudí.

Zvláštními tahouny v tomto případě nejsou ani herecké výkony, protože herci vlastně ani nemají co hrát, a navíc, jak už bylo jednou zmíněno, schází jednoznačnější jednotící stylizace. Takhle se dá říct v podstatě jen to, že jednotlivé výkony mají poměrně daleko k civilnosti, zároveň však v hlavě příliš neutkví. Heroický výkon předvedla Magdalena Borová, která zaskakovala v hlavní roli Beatrice a zvládla to bez nejmenšího zaváhání. Vzájemná chemie mezi ní a Robertem Miklušem v roli Benedika navíc výborně fungovala, takže tvořili sympaticky sourodou dvojici. Mikluš sám se v komické poloze očividně cítí dobře, nebojí se výrazných gest ani karikování, hraje však na efekt, nikoliv po smyslu. Ostatní herci vyvolávají spíše dojem stafáže. Pobaví Filip Rajmont ve své parodii na našeho bývalého prezidenta, jejíž zařazení je však jen dalším z mnoha prázdných výkřiků.

Jako celek je inscenace Mnoho povyku pro nic ve Stavovském divadle přinejmenším rozpačitá. Není jasné, co se jí tvůrci vlastně snaží sdělit, a jestli vůbec něco, navíc tlačená komediálnost kulhá na obě nohy a příliš lesku nedodávají ani herecké výkony, které sice nejsou špatné, ale působí poněkud ploše. Dlouhodobě sice vím, že já a Daniela Špinar si na divadle příliš nerozumíme, ale jsou momenty, kdy mě dovede překvapit. Tenhle k nim však nepatří a Mnoho povyku pro nic tak pro mě zůstává naprosto zapomenutelnou inscenací, u které jsem sice vyloženě netrpěla, ale ani nemůžu říct, že bych si ji nějak zvlášť užila.