Marissa Meyerová - Zlatá

Říká se, že lež má krátké nohy, a všichni moc dobře vědí, že lhát se nemá. Někdy se však pod nánosem lží může skrývat pravda, a je těžké je od sebe odlišit. Tím spíš, že každý příběh má dvě strany a je jenom na nás, ze které se na něj budeme koukat. Ani nemluvě o tom, že existují okamžiky, kdy pravda umí pořádně překvapit.

Serilda byla požehnána božstvem lží a příběhů, tak jí to aspoň vždycky vyprávěl otec. Byl jí dám do vínku talent vyprávět kouzelné, i když často také hrůzostrašné příběhy, zároveň je však nikdo nepovažuje za víc než právě vyprávění, jemuž není třeba přikládat váhu. Serildě ve vesnici, z níž pochází, nikdo nevěří ani nos mezi očima a někteří z ní dokonce mají kvůli jejím zvláštním očím a údajnému požehnání strach. Serilda si z nich nic nedělá, protože je to lepší, než se zbytečně trápit.

Už velmi brzy má však Serildě její požehnání přijít vhod. Během úplňku přispěchá na pomoc mechovým pannám prchajícím před Králem duchů a jeho suitou a aby nějak odvedla jeho pozornost, namluví mu, že dovede ze slámy spřádat zlato. Není si jistá, jestli král její lež neprokoukl, ale nechá ji i skrývající se panny na pokoji, což dívka považuje za malé vítězství. Věří, že tím je celá záležitost odbytá, proto je nepříjemně překvapena, když ji hned o následujícím úplňku nechá Král duchů povolat k sobě a zavře ji v místnosti plné slámy, aby předvedla své umění. Serilda pochopitelně příst zlato neumí, takže se pomalu smiřuje s tím, že ji král zabije, pak se však objeví Zlat. Ani duch ani člověk, ale přesto další z obyvatel zvráceného temného dvora. Nabídne jí výměnou za nějakou drobnost svou pomoc, a tím se věci začnou komplikovat.

Marissa Meyerová je královnou retellingů a pro svou novou sérii se rozhodla využít pohádku o Rampelníkovi a zkombinovat ji se starogermánskou mytologií, především příběhem o Králi duchů vládnoucímu armádě nemrtvých. Německá inspirace je patrná na první pohled už jen zvolenými jmény a celkovým prostředím. Příběh je zasazen do fantazijního království na bázi středověku, v němž lidé věří pověrám a dávným legendám, které jim nahánějí hrůzu, a tak trochu doufají, že jsou ro přece jenom pouze legendy. Hlavní hrdinka je typickým příkladem vyděděnce, pro nějž nikdo nemá pochopení, ale který se přesto snaží najít si své místo ve světě. Serilda se přitom vlastně ničím neprovinila a jediný důvod, proč se jí ostatní trochu bojí, je její spojení s božstvem lží.

Příběh má lehce romantický charakter, jelikož de facto navazuje na principy romantismu svým inspiračním zdrojem i hlavní hrdinkou. Jinak je však velmi současný jazykem i zpracováním. Autorka vychází z mytologie a pohádkové tradice, které vzájemně velmi umně provazuje a vytváří z nich koherentní celek. Na první pohled se zdá, že k příběhu vlastně nepřidává nic navíc, jelikož z většiny se odkazuje k věcem, které už napsal a vyprávěl někdo před ní, nedá se však říct, že by románu scházely originální prvky. Do určité míry je sice předvídatelný, ale přesto dokáže autorka v některých momentech překvapit. Vyprávění má trochu repetitivní charakter a je vlastně dost pomalé, zároveň se mu však nedá upřít čtivost. Autorka navíc dokáže zobrazovat prostředí i charaktery tak plasticky, že čtenáře do příběhu bez potíží vtáhne.

Zlatá je v podstatě klasický retelling vycházející ze známé pohádky, autorce se však povedlo vhodně jej zkombinovat s mytologickým základem, a především vystihnout atmosféru. Hlavní hrdinka Serilda dovede čtenáři jít na nervy, zároveň však vzbuzuje nesporné sympatie a mnohdy to nejde jinak než s ní soucítit. Jde totiž bezpochyby o velmi silnou ženu, která se nevzdává navzdory protivenstvím stavícím se jí do cesty. Příběh má vcelku předvídatelnou, ale vlastně milou romantickou linku, která není bez důležitosti, ale zároveň není stěžejní. Celkové tempo je poměrně pomalé, místy by se chtělo říct až lehce rozvleklé, ale přesto příběhu nechybí dynamika ani čtivost. Závěr navíc vyvolává řadu otázek, takže i když další vývoj děje se dá aspoň částečně odhadnout, autorka může ještě mnohým překvapit.