Climax

Koncept a scénář: Lukáš Brychta, Mariana Čížková, Barbora Smolíková

Premiéra: 10. 5. 2023
Uvádění: Za Poříčskou bránou 7

Režie: Lukáš Brychta

Hrají
Jindřiška Dudziaková
Nikolas Ferenc
Lucie Hrzalová
Jakub Jelínek
Marie Machová
Jakub Müller

Délka představení: 2 h 30

Přijměte pozvání do baru Climax. Alkohol tu teče proudem, kdo projeví snahu, dostane se tady i k různým zakázaným psychotropním látkám a navrch je tady spousta temných koutů pro temné prohřešky. Kam jinam by se měli uchylovat mladí lidé toužící po svobodě, ale taky po poznání a nalezení sama sebe? Bar Climax je i vás přivítá s otevřenou náručí.

Climax je další z řady imerzivních inscenací, které ve starém domě Za Poříčskou bránou připravuje spolek Pomezí. Tentokrát se spolu s herci přenášíte do nočního klubu a snažíte se odpovědět na otázky, co to znamená dospívání a jaká nebezpečí s sebou přináší. V prostoru se pohybuje celkem šest postav, které s publikem otevřeně interagují a berou ho do hry, v jiných momentech se však věnují naopak pouze sami sobě nebo sobě navzájem a budují své příběhy. Každý z hrdinů je jiný a potýká se s jinými problémy, osudy všech jsou však navzájem propletené, protože každý s každým se v nějakém momentu potkal. Inscenace se rozehrává ve více časových rovinách - spojnicí je jeden konkrétní večer, kdy se všichni víceméně náhodně setkávají v klubu, to v nich ovšem zároveň probouzí vzpomínky na minulost a oni se v retrospektivních scénách vrací k momentům, které pro ně byly nějakým způsobem zásadní a třeba je i nasměrovaly k jejich aktuální situaci. Atmosféra postupně houstne, vztahy se vyhrocují a zdá se, že dění celého večera spěje k finální krizi. Snad i proto přichází na samotný závěr zklidnění a každá postava má prostor představit svůj životní příběh prostřednictvím monologu, který shrnuje ty nejzásadnější životní momenty s charakterotvorným potenciálem.

Jednotlivé postavy se od sebe velmi liší a je jasné, že tvůrcům šlo o to představit co nejpestřejší mozaiku. Určitá témata zůstávají všem společná, jedním z nich jsou například drogy a alkohol, důvody, proč se k nim jednotlivé postavy uchylují, jsou však velmi různé. Spojnicí je také skutečnost, že všichni jako by se snažili před něčím nebo někým utéct, k čemuž volí rozličné strategie, zároveň mají všichni komplikované rodinné zázemí a napjaté vztahy s blízkými i svým okolím. Je tady notorický holkař, který holduje vztahům na jednu noc ve velkém a ráno už si ani nepamatuje, s kým se to vlastně vyspal, je tu zaléčený feťák, který se snaží vrátit zpátky do života a pokračovat dál s čistým štítem, narazíte taky na jakéhosi Zorra mstitele, který má pocit, že musí být ctnostným a morálním zachráncem všech potenciálních obětí, třebaže ony samy o to třeba ani trochu nestojí. Z ženských charakterů narazíte na feťačku zoufale toužící po další dávce, která už klesla na samotné dno a bez drog nedokáže existovat, také na dívku, jejíž sebevědomí bylo celý život sráženo dolů, takže si nedokáže uvědomovat vlastní hodnotu a udělá cokoliv, jen aby ji ostatní měli rádi nebo se cítila chtěná, a pak je tady ještě dívka, která vlastně netuší, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane, zároveň si ale vůbec není jistá, jestli to pozná, až se to objeví. Ani jeden z charakterů to nemá jednoduché, zároveň však v sobě má každý něco, s čím se dá ztotožnit, protože vám to připomene dobu vlastního mládí a experimentování.

Z hlediska koncepce není inscenace ničím nová, jelikož vlastně jen propojuje principy, které už Pomezí využilo v jiných svých kusech. Principiálně to nevadí, protože proč zbytečně měnit něco, co funguje? Diváci, kteří nemají s imerzivním divadlem zkušenosti, však nejspíš budou nadšení. Co si navíc získá všechny bez ohledu na to, jestli se s podobným druhem divadla už setkali, je scénografie. Ta je tradičně skvostná. Každá z místností je trochu jinak tematicky laděná, všude se však blyští neony, ve vzduchu se vznáší kouř a hraje hudba. V podstatě to tady skutečně evokuje atmosféru klubu, prostor je relativně intimní a jedná se o jediné ucelené prostředí, kde jsou retrospektivní scény dokreslovány výhradně divákovou fantazií, případně jednoduchými rekvizitami.

Climax je velmi zajímavá inscenace o hledání životních hodnot, která však skrývá ostré hrany a místy z ní může mrazit. Na scéně dochází k otevřeně násilným či sexuálním výstupům a místy je dění divácky veskrze nepříjemné. Dovede totiž vtahovat a uzavírat všechny přítomné do mikrovesmíru jednotlivých charakterů, v nichž se necítí dobře ani ony samy. Inscenace je drsná, místy surová a úmyslně staví postavy i diváky do nekomfortních situací, s nimiž se musí nějak vypořádat. Z hlediska inscenačních principů se nijak výrazně neliší od toho, na co jsou pravidelní diváci Pomezí zvyklí, přesto má rozhodně co nabídnout efektní scénografií počínaje a náměty k vlastním úvahám konče.