Lenka Poláčková - Co zpívá Sojka

Velká Morava, bohatá a mocná říše, jež se vyrovnala dalším evropským mocnostem a nebála se stát po boku franckých králů, aby si výměnou za to získala jejich přízeň. Navzdory tomu většina lidí zůstávala negramotná a písmem vládli pouze učení mužové církve. A v té chvíli přichází na řadu potulný pohádkář Sojka, kterého všude rádi vidí, jelikož zná příběhy z dávných dob stejně jako ty nejčerstvější novinky...

Slavěna je vdovou, její děti dávno odrostly a vydaly se vlastní cestou a ona jako by postrádala životní náplň. Rozhodně nemá v plánu se znovu vdávat, v jistém smyslu by to dokonce bylo nežádoucí, ovšem ani sedět doma s rukama v klíně není nic pro ni. A tak se rozhodne pro odvážný, byť velmi neobvyklý a vlastně i nebezpečný kousek - přestrojí se za pohádkáře se sojčí čepicí, která mu dává jméno, a začne křižovat nejen Velkou Moravu, aby tam mohla šířit své příběhy.

Je konec 9. století, na knížecím trůně sedí Svatopluk a jeho říše zažívá nebývalý rozmach. Zatímco hranice se však dál rozšiřují a přibývají noví spojenci, s moravskou církví to začíná vypadat bledě. Metodějovi, který sem před lety křesťanství přinesl, začínají docházet síly a papež zřejmě není nakloněn tomu, aby si moravská církev udržela svůj relativně nezávislý status. Zdá se, že moravští duchovní budou muset vyrazit do Říma, aby tam hájili své postavení a zarazili bezpráví, jichž se na nich francká církev začíná dopouštět.

Vyprávění je zasazeno do období, o němž se nedochovalo mnoho zmínek, což autorce poskytuje značnou volnost při vytváření příběhu. V románu se sice objevují skutečné situace a osobnosti, zároveň však poskytuje dostatečný prostor pro fabulaci, jelikož osudy mnoha osob, které tehdy žily, nejsou podrobně známy, a to včetně panovníků nebo význačných církevních hodnostářů. Děj je situován zhruba do 80. let 9. století, což se dá odvodit ze zmiňovaných událostí, přesná časová osa však není k dispozici a ve výsledku ani není nutná, jelikož v případě některých okolností se ani historici nedokážou shodnout na přesné dataci.

Příběh částečně vychází z legend a zkazek, které se dají jen těžko dokázat, což mu propůjčuje lehce pohádkový charakter, který je pouze dokreslován hlavní postavou pohádkáře. Celé vyprávění v sobě má nádech starých legend a velmi svébytnou poetiku. Autorka píše tak, aby už jen styl sám evokoval dávné časy, o nichž se toho moc neví, ale které právě proto představují živnou půdu pro nejrůznější příběhy. Román je psán střídavě v ich a er formě na základě toho, kdo je vypravěčem. V momentě, kdy své osudy líčí Sojka, je to v první osobě, jakmile však převezme od pohádkáře otěže příběhu někdo jiný, vypravěč se proměňuje ve třetí osobu. Toto střídání má logiku a při čtení nijak neruší, navíc dovoluje autorce rozlišovat mezi událostmi, jimž je pohádkář osobně přítomen, a těmi, o kterých se mohl leda doslechnout, a postihnout zobrazované téma ve značné šíři. Text je příjemně čtivý, rychle plyne a i když některé pasáže možná působí trochu navíc, vyloženě nepřekáží ani nezpomalují tempo.

Co zpívá Sojka je dobře vystaveným historickým románem z období, o kterém se moc často nemluví ani nepíše. Autorka se rozhodla zpracovat dobu, kterou známe spíše z legend než z historických pramenů, což jí poskytuje značnou volnost k fabulacím. Rodí se tak příběh s pohádkovým nádechem, v němž jako by bylo možné úplně všechno. Autorka má poetický, ale nesmírně čtivý styl, příběh si udržuje svižné tempo a i když některé pasáže jako by do celkového konceptu úplně nezapadaly, ani vyloženě neruší. Milovníci historických románů z dob dávno minulých budou v případě téhle knihy určitě spokojeni.

Tímto děkuji autorce za poskytnutí recenzního výtisku.