Petra Klabouchová - U severní zdi

V historii každé země i národa jsou okamžiky, na které by nejradši zapomněly a vymazaly je z paměti nejen své, ale i všech ostatních. Právě tyto momenty jsou však paradoxně těmi, jež bychom si měli nejvíce připomínat. Petra Klabouchová se ve svém románu U severní zdi rozhodla otevřít problematiku politických vězňů padesátých let, především žen a jejich dětí narozených za zdmi věznice. Vznikla tak mrazivá próza odkrývající zvěrstva minulého režimu v celé jejich hrůznosti.

Muž s dírou v srdci strávil dětství v nejrůznějších institucích, jelikož o naději na láskyplný domov ho režim připravil. Když společně s matkou utíkal přes hranice, byla žena zastřelena a on se zapřísáhl, že ji i spoustu jí podobných pomstí. Pouští se proto do sbírání důkazů o zločinech komunistů odhodlaný vzít spravedlnost do vlastních rukou a dát jim na vlastní kůži pocítit hrůzu, která trýznila jejich oběti. Ošetřovatelka umírajících pracuje v domově důchodců. Své práci obětovala celý svůj život i soukromí, nikdy nezaložila vlastní rodinu a péče o chátrající a umírající je smyslem jejího života. Díky ohromné empatii se do nich dokáže vcítit, a i když to je náročné, usnadnit jim jejich poslední dny. Ti dva toho mají překvapivě hodně společného, možná ani netuší, jak moc.

Román je v podstatě mozaikou jednotlivých příběhů pospojovaných rámcem dvou výše zmíněných vypravěčů. Odehrává se ve dvou časových rovinách - ta první zahrnuje Muže s dírou v srdci a Ošetřovatelku umírajících a je zasazena na začátek 21. století, ta druhá se vrací do 50. let a připomíná oběti komunistického režimu zavřené pro často velmi absurdní a marginální prohřešky. Tyto příběhy spojuje primárně fakt, že hlavními hrdinkami jsou zde ženy, obvykle matky nucené trpět ve vězení v naprosto nelidských podmínkách. V románu jsou zachyceny okamžiky absolutní bezmoci a trýzně na straně obětí, stejně jako zvrácené potěšení jejich mučitelů, kteří se přímo vyžívají v tom, jakou bolest jim působí. Velmi dobře je navíc ukázán mrazivý kontrast toho, jak se tyto lidské hyeny a zrůdy dokážou v momentě proměnit v milující rodiče a partnery, jimž není co vytknout.

Autorka se nebojí popisovat všechny zobrazované hrůzy surově a bez obalu. V románu jsou ukázány nejrůznější druhy mučení, psychického i fyzického, mnoho zobrazovaných situací u čtenáře vyvolává až fyzickou nevolnost a nutí ho zpochybňovat jeho víru v lidstvo a jeho kladné stránky. Silně tematizována je tady relativnost veškerého lidského počínání, protože vždycky závisí na konkrétních kulisách, ale ani ty nedělají z nelidských činů lidské. Všechny popisy jsou velmi plastické a scény z věznice ženou čtenáři mnohdy slzy do očí.

Styl, jímž je román napsán, je vcelku úsporný. Autorka se nesnaží být nějak květnatá nebo košatá, je znát, že chce svým textem hlavně podat konkrétní svědectví, které by bylo až urážlivé jakkoliv zlehčovat, k čemuž by mohla přispět nevhodně zvolená literární forma. Text je proto sestaven ze stručných, ale výstižných vět, které jsou perfektně vybroušeny na samé jádro konkrétního sdělení a nejvíc působí právě svou ohromující jednoduchostí.

U severní zdi je román, který není snadné číst. Zvolené téma i styl psaní se čtenáře hluboce dotýkají a nutí ho zpochybňovat jeho hodnoty i cenu za lidskost. Autorka se rozhodla vyprávět o zločinech padesátých let s pokorou k těm, o nichž mluví a jejichž příběhy si půjčuje. Jednoduše, ale plasticky popisuje zvěrstva, z nichž čtenáře jímá úzkost, a i když to vypadá, že v jejím vyprávění není místo pro šťastné konce, zároveň z něj ani nečiší absolutní beznaděj. Už jen kvůli tématu, o němž se v literatuře mluví zoufale málo, by román neměl uniknout vaší pozornosti.