Klára Vlasáková - Těla

Vztah dcery a matky patří k těm vůbec nejkomplikovanějším. Mezi těmi dvěma totiž už z principu musejí vznikat třenice - tím spíš, když si obě myslí, že ví, co je pro tu druhou nejlepší. Marie má pocit, že její život postrádá smysl a vlastně nikam nesměřuje, navíc jí připadá, že pro svou dceru Rózu je jen přítěží, za niž se neustále stydí. Uzavírá se proto před světem do bubliny vlastních nejistot a zdá se jí, že se ztrácí nejen ostatním, ale taky sama sobě.

Marie vdává dceru, a i když ani předtím si nebyly extrémně blízké, tentokrát má pocit, že ji vysloveně ztrácí. Připadá si nepotřebná, zbytečná a vlastně i poněkud nepatřičná, protože se jí zdá, že mezi svatebními hosty o ni nikdo nestojí a tím míň Róza. Ta jako by se celou dobu obávala, že ji matka nějak ztrapní, nejradši by kontrolovala každý její krok nebo slovo a velmi nelibě nese, když se matka odváží projevit vlastní názor na cokoliv. A zatímco Marie by si přála, aby ji Róza měla ráda a téměř zoufale se natahuje po každém drobečku její přízně, Róza se snaží vyrovnat sama se sebou a svým vlastním pocitem nedostatečnosti.

Obě hlavní hrdinky jsou si v mnoha ohledech podobné, což taky nejspíše stojí u většiny jejich sporů a vzájemného nepochopení. Obě totiž jako kdyby měly pocit, že vědí, co je pro tu druhou nejlepší, aniž by se jí třeba zeptaly, jak je to ve skutečnosti. Obě zároveň bojují s vnitřní nejistotou ve vztahu ke světu i sobě samé. Neustále se jim zdá, že nejsou dost dobré a dost potřebné, že je zrazuje jejich vlastní tělo a že jejich život nemá ve skutečnosti žádný smysl.

Jak už napovídá název, jedním z hlavních témat novely je tělesnost. Zároveň se však nedá říct, že by šlo o jedinou problematiku, jíž se autorka věnuje. Navíc se ani tak nezaměřuje na různé projevy naší tělesnosti, jako spíš na pocity, které v nás naše tělo vyvolává. Ani jedna z hlavních hrdinek není schopna přijmout sama sebe a ze všeho nejvíc si přeje být důležitá a potřebná, aniž by tušila, jak toho dosáhnout. Autorka silně tematizuje lidskou potřebu uznání a aspoň nějakého zdánlivého cíle. Jak Marie, tak Róza neustále bojují s vlastní nedostatečností a nízkým sebevědomím, mají mezi sebou poměrně toxický vztah, ovšem zároveň mají i nezdravý vztah samy k sobě, což se promítá do jejich mezilidských interakcí. V textu se tak hodně pracuje s tím, jak naše tělesnost ovlivňuje naši psychiku a naopak jak může naše vnitřní nastavení ovlivňovat vzhled a vnímání vlastního těla.

Autorčin styl je poměrně úsporný. Nesnaží se popisovat víc, než je bezprostředně nutné a řada věcí zůstává nevyslovených. Celý text má navíc poněkud epizodický charakter a spíš než jednolitý příběh připomíná mozaiku drobných mikropříběhů jednoho, respektive dvou obyčejných životů. Na pozici vypravěčky se střídají Marie a Róza, byť první zmíněná má výrazně více prostoru. Do určité míry je text zároveň formální hříčkou s pozicí autora a samotný závěr nabízí čtenáři nové a nečekané interpretace všech právě přečtených stránek.

Těla jsou zajímavým textem s překvapivě silnou myšlenkou, který ponouká k zamyšlení. Zachycuje vztah matky a dcery, generační rozdíly a z nich plynoucí vzájemné střety, stejně tak vztah žen k vlastnímu tělu a svým způsobem také společnosti k ženám. Autorka útočí na zažité stereotypy a poněkud kousavě poukazuje na rigidnost společnosti a její sklony k odsudkům za přirozené tělesné potřeby. Konec působí lehce otevřeně a umožňuje různé interpretace, zároveň však není možné říct, že by text jako celek vyvolával dojem nehotovosti. Jde o novelu, která se dá číst různými způsoby a dovoluje více interpretací, rozhodně však má potenciál zaujmout.