Nathaniel Hawthorne - Šarlatové písmeno

Mít nemanželské dítě není v dnešní době nijak neobvyklé a rozhodně to není věc, která by ženu jakkoliv stigmatizovala. Pár set let dozadu v puritánské Americe však podobná eventualita znamenala veřejné lynčování, ponížení a odsouzení do konce života. Hester Prynneová udělala chybu, jejíž následky s sebou ponese už do konce života...

Je další obyčejný den v Bostonu, který se však od těch předchozích v něčem liší. Právě dnes totiž vězení opouští Hester i se svojí novorozenou dcerkou. Dítětem počatým v hříchu a mimo manželství, o jehož původu nikdo nic netuší. Hester totiž zůstává stran totožnosti otce mlčenlivá a nemá ani tu nejmenší touhu se s obyvateli města o jeho identitu podělit bez ohledu na všeobecné naléhání. Zůstává tedy jedinou vinicí odsouzenou k veřejné potupě spojené s výšivkou šarlatového písmene připnutou na její hruď.

Hester se s osudem, který jí spoluobčané připravili, dokáže smířit. Dokud u sebe má svou holčičku, kterou pokřtila Perla, je schopná a ochotná bojovat proti komukoliv, kdo by se na ni třeba jen špatně podíval. Zároveň však svůj trest přijímá s hlubokou pokorou, nesnaží se bouřit ani provokovat a prostě jenom chce žít obyčejný život, v němž může být ostatním aspoň trochu užitečná. A možná by se jí to i povedlo, kdyby kolem sebe neměla lidi snažící se jí za každou cenu škodit.

Román je možné rozdělit do dvou částí - první zahrnuje obsáhlý prolog, druhá příběh samotný. Obě části spolu přitom souvisí jen velmi okrajově a v minulosti byl román vydáván i bez zmíněného prologu, jenž neplní ani funkci rámce, ani nijak výrazněji nedoplňuje hlavní příběh. Je v něm popsán život celnice v době poměrně vzdálené od té, v níž se odehrává hlavní příběh, jedinou souvislostí je skutečnost, že vypravěč nalezl Hesteřin příběh právě mezi zatoulanými listinami a harampádím na celnici. Přínos tohoto obsáhlého úvodu (co do délky jde zhruba o šestinu textu celé knihy) tkví spíše v ironickém tónu, s nímž popisuje nejrůznější drobné úředníčky i rádoby velká zvířata a kterým poukazuje na to, že lidé jsou ve své podstatě směšní ve své pokrytecké malosti. Druhá a podstatně obsáhlejší část je do určité míry společenskou kritikou puritánů a tak trochu i víry jako takové, respektive mocných mužů, kteří jsou jejími tvářemi. Vzhledem k dobovému ukotvení do 17. století jde vlastně o historický román odkazující se k zastaralým a překonaným poměrům, které není příliš radno následovat. Komentář podobného druhu ostatně sám autor přidává.

Po dějové stránce není román nijak obsáhlý ani komplikovaný. Ústřední linku tvoří Hesteřin prohřešek a následná snaha společnosti (a potažmo i čtenáře) zjistit, kdo je jejím spolupachatelem. Autor si lehce hraje s nadpřirozenými prvky, využívá je nicméně primárně k podtržení náboženských motivů. Jinak je román spíše popisem každodennosti a touhy po začlenění se mezi lidi, kteří si to z poněkud absurdních důvodů nepřejí. Text se nedá označit za úplně nadčasový, jelikož předkládaná problematika je dnešním čtenářům hodně vzdálená, je však příjemně čtivý a navzdory značné popisnosti a nijak výrazné akci rychle plyne.

Šarlatové písmeno patří k spíše pozapomenutým klasikám, jelikož na rozdíl od mnoha jiných nemá příliš aktuální přesah a vypovídá primárně o dobové morálce, nikoliv o problémech relevantních pro naši dobu. Určité paralely se najít dají, nejde však o nejnadčasovější klasický román. Konec konců, už pro autora se jednalo o příběh zasazený do poměrně vzdálené historie. Přesto se jedná o zajímavou exkurzi do počátků americké kultury, která ukazuje silný kontrast dob současných a minulých a de facto kritizuje ty, kteří pokrytecky odmítají přijímat jiné lidi i s jejich chybami, jako kdyby oni sami byli dokonalí.