Valérie Perrinová - Zapomeňte na neděli

Domovy důchodců jsou smutná místa, v nichž se shlukují smutní staří lidé, pro něž už rodina nemá životní prostor, a tak je sem odkládá na dožití. Někteří z nich se s rolí zapomenutých příbuzných smíří, jiné to trápí. Všichni bez výjimky však za sebou mají zajímavé života a zajímavé příběhy, které stojí za to vyprávět...

Justine pracuje v domově důchodců jako ošetřovatelka a každý den slýchá lidské příběhy. Příběhy těch, kdo už toho mají hodně za sebou a každým dnem se víc a víc přibližují smrti. Sama neví proč, ale se starými lidmi si vždycky rozuměla lépe než se svými vrstevníky. Svým způsobem ji fascinují. Možná v tom hraje roli i fakt, že její rodiče zahynuli, když byla ještě malá, a od té doby ji i jejího bratrance vychovávají prarodiče. Mohlo by se zdát, že na jejich rodinné historii není nic zajímavého a minulost už je navíc dávno uzavřená, přesto to vypadá, že se v ní skrývají temná tajemství. A Justine zjišťuje, že všechno možná není takové, jaké si myslela.

Jednou z obyvatelek domova důchodců je také Hélène, jejíž život je dlouhá a pohnutá historie, jedna věc v něm však zůstává neměnná - její spojení s Lucienem. Mužem, který ji toho mnoho naučil a její život nesmírně obohatil, jejichž vztah se však nikdy neobešel bez komplikací a hříček osudu. Justine věří, že podobně osudový příběh by neměl být zapomenut, a začne ho proto zapisovat. Když se před ní rozvine v plné šíři, ukazuje se, že za vyprávění skutečně stojí.

Autorka ve svém literárním debutu zpracovává několik poměrně zásadních společenských témat, některá velmi otevřeně, jiná spíše skrytě. Hodně pozornosti se upírá ke stáří a jeho osamělosti, od toho je ostatně i sám název odkazující se k tzv. nedělním zapomenutým, tedy obyvatelům domova, za kterými nejezdí žádné návštěvy. Řeší se zde však také problematika viny, rodinných tajemství nebo komplikovaných mezilidských vztahů. Autorka na všechno pohlíží se zvláštním nadhledem a své postavy nesoudí bez ohledu na jejich činy. To nechává na čtenáři, případně na nich samých.

Příběh se odvíjí v několika časových rovinách. V současnosti je vypravěčkou Justine, která popisuje svůj v podstatě banální a nijak vzrušující život. Zároveň však má čtenář šanci podívat se i do historie její rodiny, pochopit vzájemné vztahy a v důsledku toho i okolnosti smrti dívčiných rodičů. Samostatnou linkou je potom vyprávění Hélène zapisované do sešitu, které funguje jako příběh sám o sobě, zároveň však jako jistá paralela s osudem hlavní hrdinky. Justine a Hélène se vzájemně zrcadlí a jejich osudy se v něčem podobají, přestože v jiných ohledech se absolutně liší.

Román je napsán velmi poetickým jazykem, který však není nijak patetický ani komplikovaný. Autorka píše s typicky francouzskou razancí a přímostí, nesnaží se o přehnanou obrazivost nebo vznosnost, přesto její rukopis nezapře silnou poetičnost. Text je čtivý, stránky rychle plynou a příběh se posouvá vpřed, zároveň však zůstává vyrovnané tempo, autorce se daří skvěle dávkovat informace a udržovat čtenáře v napětí, o nečekaných zvratech ani nemluvě.

Zapomeňte na neděli je příběh plný kontrastů. Na jednu stranu nesmírně laskavý, na druhou vcelku krutý. Vypráví o obyčejných lidech a jejich nijak výjimečných příbězích, přesto v sobě má hloubku a řadu překrásných myšlenek, které stojí za to sdílet. Autorka má čtivý, nesmírně poetický styl, takže příběh příjemně plyne a zároveň ponouká k zamyšlení. Vlastně je takový, jako sám život - nepředvídatelný, překvapivý a možná ne vždy úplně lehký, ale rozhodně stojí za to.

Tímto děkuju nakladatelství JOTA za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu zakoupíte zde.