Improvizovaný Shakespeare

Autor: České národní improvizační divadlo

Premiéra: 18. 10. 2023
Uvádění: NoD

Režie: Láďa Karda

Obsazení
Eliáš Jeřábek
Václav Zimmermann
Alžběta Nováková
Pavla Sedláčková
Jáchym Sůra
Láďa Karda

Délka představení: 1 h

Shakespeare patří k nejslavnějším dramatikům všech dob. Možná je dokonce vůbec nejslavnější. Jeho hry zůstávají nadčasové a režiséři se k nim vracejí ve stále nových a nových výkladech promlouvajících k současné generaci. Co když se však někdo rozhodne vzít Shakespeara do hry při tvorbě dramatu v přímém přenosu a vytvořit zbrusu novou hru, kterou tento slavný Angličan sice nenapsal, ale klidně napsat mohl?

Na rovinu - to, co se na jevišti děje, nemá se Shakespearem nic společného. Herci se sice snaží mluvit vznosně, ale k typicky shakespearovskému blankversu to má daleko, a ani zápletka vznikající na místě z anglického barda nijak výrazně nevychází. Na scéně se pohybuje šest herců - dvě ženy a čtyři muži, kteří hrají zásadně ve dvojicích, jejichž složení se různě střídá. Na jevišti se objevuje královská rodina - stárnoucí král toužící předat svůj trůn mladší generaci, jeho syn, který se ani trochu necítí na to být králem, a králův bratr, kterému se nijak zvlášť nelíbí být jenom přehlíženým mladším synem, trousící uštěpačné a sarkastické poznámky na bratrovu i synovcovu adresu. Krom nich je tu ještě vychytralá králova milenka, potulný rytíř na cestě za slávou a bylinkářka ukrytá hluboko v lesích. Jak děj plyne, vztahy se zamotávají, dochází k několika velmi neshakespearovským zvratům a na konci se válí obrovská hromada mrtvol. Snad jen to je prvek, který by se Shakespearovi mohl zamlouvat.

Herci si na sebe tak trochu upletli bič, když se rozhodli pro živé vytváření tragédie, namísto komedie, která toho mnohem víc odpustí, případně pro nějaké mísení žánrů, které je pro Shakespeara typické. Navíc, jako by ani nevěděli, o čem chtějí hrát a co se snaží stvořit. Ano, jde o improvizaci, i tak by však měla mít nějaké téma a k něčemu směřovat. Příběh je však v tomto případě extrémně vágní, postrádá nosné téma a většina postav v něm působí podivně navíc, jelikož jejich dějová linka buď vůbec neexistuje, nebo je vpasována trochu násilně. 

Scénografie na rozdíl od textu ctí alžbětínskou tradici, protože jeviště je téměř prázdné. Jediným kusem dekorace je šest židlí rozdělených po trojicích na obou stranách jeviště a polstrované křeslo uprostřed mezi nimi, svým způsobem scénografickým prvkem pak jsou také nápisy na zadní zdi, kam se každá z postav na začátku podepíše a v momentě, kdy na jevišti zemře, své jméno škrtne a doplní křížem. Kostýmy se v rámci inscenace v podstatě nevyužívají, jednotlivé protagonisté na sobě mají civil občas doplněný nějakým historizujícím prvkem, nenesou však žádnou jednotnou stylizaci.

Herecké výkony je obtížné hodnotit, protože jednotliví protagonisté jako by neměli pevně stanovené charaktery, respektive všechny postavy působí podivně ploše a není na nich moc co hrát. S výjimkou jediného souboje je navíc celá inscenace postavená na deklamačním herectví, kde herci v podstatě jenom stojí vedle sebe, za sebou nebo proti sobě a odříkávají dlouhé improvizované monology. Chybí lehkost a svižnost, celé je to poněkud utahané a zdlouhavé. Dění na jevišti se navíc živě zapisuje a promítá na zeď za herci, což ještě přispívá celkovému zpomalení, protože herci jako by se snažili dát zapisovatelce možnost všechno věrně zachytit (což se ne vždy povede a vzniká z toho mimoděčná komika).

Pokud na Improvizovaného Shakespeara vyrazíte, nastavte si očekávání velmi nízko. Není to ani Shakespeare, ani jeho parodie nebo pocta jeho dílu. Spíš takový podivný hybrid, který se sám nedokáže rozhodnout, jestli se brát vážně nebo ne. Improvizace je náročná disciplína a v tomto ohledu zvládají herci svou práci na výbornou, výsledek je však přece jenom poněkud rozpačitý. Není to něco, u čeho byste umřeli nudou a pohledem poháněli ručičky na hodinkách vpřed, zároveň se však ani nezblázníte smíchy. Jednoduše takový průměr, který neurazí ani nenadchne.