Lakomec

Autor: Molière
Překlad: Vladimír Mikeš

Premiéra: 20. 10. 2023
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Pavel Khek

Obsazení
Harpagon - Aleš Procházka
Kleant - Aleš Petráš
Valér - Ondřej Kraus
Eliška - Jana Kotrbatá
Mariana - Šárka Krausová / Sabina Rojková
Frosina - Tereza Bebarová
Mistr Jakub - Kryštof Rímský
Štika - Jiří Roskot
Komisař - Jan Krafka
Anselm - Václav Svoboda
Mistr Šimon - Jan Battěk
číšníci, lichváři, sluhové - Mimický sbor Divadla na Vinohradech

Délka představení: 2 h 30

V době, kdy byl Molière na vrcholu kariéry, se jeho dramaty bavila celá Paříž včetně královského dvora ve Versailles, dnes je jeho dílo přece jenom lehce přežité. Zejména co se zápletek týče. Navzdory dobové poplatnosti jeho snad nejslavnějšího dramatu Lakomec, které na sebe v podstatě jen vrší jedno klišé za druhým, se však tvůrcům povedlo z nové vinohradské inscenace vytěžit maximum, aktualizovat ji a proměnit ji v osvěžující a zábavnou podívanou, jejíž největší slabinou je původní text.

Při pohledu na scénografii Jozefa Huga Čacka se divák přenese kamsi do vzdáleného Japonska zkříženého s Finskem. Na scéně je totiž dvojice dřevěných stěn doplněných schody, které na první pohled evokují finskou saunu, středem nicméně vede šikmé, ostře zahnuté přehlídkové molo a nad ním se do místnosti snaží prodrat větev kvetoucí sakury. Jedná se o podivný, místně ani časově neukotvený hybrid, který nicméně správně evokuje dojem luxusu. Stejné je to s kostýmy, které jsou poměrně extravagantní (s výjimkou hlavní postavy Harpagona a pana Anselma, kteří svým oděvem reprezentují sice vybraný, ale přece jen konzervativní vkus) a působí, jako by právě zářily na přehlídce luxusní módy. Už samotnou výpravou tak tvůrci předestírají, o čem vlastně chtějí svého Lakomce hrát - v jejich podání jde o příběh pozlátkové nádhery, pokrytectví, předstírání a zdání velikosti zakrývajícího reálnou malost.

Původní Molièrův text se tvůrci rozhodli rozšířit o texty z příručky ekonomie popisující a komentující aktuální dění na scéně. Vzniká tím zajímavý aktualizační moment a vyzdvihují se témata, která jsou sice v textu obsažena, ale nemusí být na první dobrou čitelná. Inscenace tím sice na jednu stranu získává na doslovnosti, vzhledem k celkové banalitě dramatu to však ničemu nevadí. Ekonomické termíny jsou navíc používány v zajímavých souvislostech, takže divák má možnost spojovat si věci, které by ho jinak možná nenapadly. Vedle výše předestřených témat tak do příběhu silně promlouvá taky problematika manipulace a její nejrůznější podoby, někdy otevřenější, jindy v podstatě skryté, výrazně se pracuje také se sexualitou a nejrůznějšími narážkami, takže místy je hodně lascivní a pro konzervativního diváka může hraničit až s vulgaritou.

Herecky nejvýraznější je Aleš Procházka, který má coby hlavní postava nejvíc prostoru. Jeho Harpagon je manipulátor a cynik, který se netají svou láskou k penězům a nebojí se vynakládat úsilí, aby všem vysvětlil, proč jich má málo. V jeho Harpagonovi je něco z Louise de Funèse, jakási mimoděčná komika smísená s hořkostí - na jednu stranu komický idiot, na druhou protřelý sebestředný manipulátor, který velmi dobře umí tahat za provázky. Procházkův Harpagon jako by však byl jedinou plnokrevnou figurou celé inscenace, všichni ostatní vyvolávají spíše dojem určitých typů bez hlubšího charakteru, kterým dominuje jediná výrazná vlastnost. Celkem vtipně se však pracuje s mileneckými páry, které se navzájem výborně doplňují nejen barevností kostýmů, ale i charakterem těch, kdo je tvoří. Kleant Aleše Petráše je ukňouraný ňouma, který si neustále jenom stěžuje, jak je k němu život nefér, a básní nad tím, jak by rád přišel k penězům, nedokáže však vyvinout, žádnou pořádnou iniciativu a prostě se jen nechává smýkat proudem a vymýšlení plánů na zbohatnutí přenechává jiným. Mariana Sabiny Rojkové je hezounká husička, která za krásnou tvářičkou schovává nazdobené nic a stejně jako její milý se nezmůže na víc než stížnosti, které však k ničemu nevedou. Eliška Jany Kotrbaté je po vzoru svého otce manipulátorkou a tatínkovou holčičkou, jež naprosto přesně ví, jak si ho obtočit kolem prstu. Má několik tváří a každému ukazuje tu, která se jí zrovna hodí. A stejné je to v případě Ondřeje Krause v roli Valéra, který předvádí osobnost chameleona schopnou zapadnout do jakékoliv škatulky, která se od něj vyžaduje, umí se sladce lísat a podlézat, zkušeně svádět i obezřetně kličkovat a nikomu nic nedat zadarmo. Zaujmout zvládne také Tereza Bebarová jako Frosina, a to jak extravagantním kostýmem, tak jistou excentričností. Je hodně ironická, ovšem podlézavá a bažící po penězích a de facto se doplňuje s Procházkovým Harpagonem, jelikož jejich jednání řídí stejné pohnutky.

Vinohradský Lakomec vlastně vůbec není špatná inscenace. Tvůrcům se povedlo dobře vystihnout aktualizační moment, doplnit přece jenom lehce zastaralý text nádechem současnosti a vytvořit komedii, která se nebere vážně a dělá si legraci nejen z nás, ale i sama ze sebe. Vizuálně silné podívané vévodí Aleš Procházka coby Harpagon, v jehož hereckém výkonu je něco silně iritujícího, ovšem sympatického zároveň. Vznikla svižná, aktuální podívaná, která sice občas trochu ztrácí na celkové dynamice, přesto nenudí a dovede si publikum získat.