Mieko Kawakami - Nebe

Šikana je problém, s nímž se potýkají školy na celém světě a proti němuž je obtížné bojovat. Hlavní hrdina románu Nebe přezdívaný Šilhavec ji zažívá na vlastní kůži a stává se typickou obětí odsouzenou trpce snášet příkoří, před nímž dospělí raději zavírají oči. Mieko Kawakami ve svém literárním debutu ukazuje stinnou stránku japonské společnosti, kterou by mnozí nejraději popřeli.

Šilhavec chodí na základní/střední školu a v rámci povinné školní docházky nemá moc na vybranou. Vzdělání je pro něj nicméně nutným zlem vzhledem k tomu, čemu je ve škole vystavován. Parta spolužáků si ho totiž vyhlédla a kvůli jeho zrakovému postižení ho nemilosrdně šikanuje. Nejedná se přitom o žádné nevinné pošťuchování, nýbrž o fyzické i psychické týrání, které hlavní hrdina snáší, jelikož má pocit, že nemá jinou možnost.

Ve své bezútěšné situaci ale není sám. Šikanátoři totiž mají i další oběti, mezi nimi dívku s příjmením Kodžimová. Je pro ně snadným terčem, protože se nemyje, chodí rozcuchaná a neupravená a stává se ideálním obětním beránkem. Právě Kodžimová se rozhodne Šilhavce kontaktovat, protože věří, že by mohli mít něco společného a spřátelit se. Všechno začne několika dopisy pokoutně schovanými v lavici, záhy se však dopisování promění v rozhovory, ti dva se začnou poznávat a zjišťovat toho spoustu o sobě navzájem i společnosti, ve které žijí.

Román je nahlédnutím do velmi odlišného kulturního prostředí, přesto se jeho fungování v mnoha ohledech zas tolik neliší od naší žité skutečnosti. Ano, prostředí Japonska je exotické, problémy, které zdejší lidé řeší, jsou nicméně blízké i nám žijícím v evroamerickém kulturním okruhu. Rozdílný je pouze tlak na výkon, který se zdá v Japonsku všudypřítomný a přirozeně ovlivňuje i mezilidské vztahy, jelikož jako by stavěl mezi lidi zdi, k jejichž překonání nestačí.

Příběh sám je poměrně banální, román má nicméně hlubší, filosofičtější přesah. Autorka se zamýšlí nad původem násilí, rolí násilníka i oběti a tím, kde je vlastně hranice mezi odvahou a trpnou pasivitou. Hlavní hrdina šikanovaný spolužáky je v jejím pojetí na jednu stranu pasivní obětí, která jenom mlčky snáší veškerá příkoří, jichž se na něm ostatní dopouští, na druhou stranu vlastně hrdinou, který má dostatek odvahy na to, aby trpěl a zbytečně do svých problémů nezatahoval ostatní. V textu je řada silných myšlenek podněcujících k vlastním úvahám, filosofická rovina jako by v něm však místy nabývala vrchu nad příběhem. Zvlášť nepřirozeně to působí v momentech, kdy se existenčními otázkami zabývají přímo hrdinové, kterým je čtrnáct, maximálně patnáct let, tudíž už z principu nemohou mít tolik životních zkušeností, aby podobně hluboké úvahy ukočírovali. Nabízí se sice výmluva kulturně odlišného prostředí, ta však tváří v tvář jednání hrdinů neobstojí.

Nedá se říct, že by text byl vyloženě čtivý, zároveň však neplatí ani vyložený opak. Text je někde na pomezí, vyloženě nestrhne, ale ani u něj neumřete nudou. Spíše je poněkud nevyrovnaný, jelikož velmi sugestivní popisy násilí střídají zdánlivě filosofické debaty a obojí dohromady netvoří úplně koherentní celek. Text je navíc poměrně přímý, autorka se nesnaží o žádnou zvláštní symboliku ani poetičnost a píše vlastně velmi chladně a odosobněně.

Nebe je bezpochyby zajímavým literárním počinem, který má moc podnítit hlubší úvahy, jelikož předestírá problematiku, jež je velmi dobře známá všem bez ohledu na zemi původu. Čtenář má šanci seznámit se s japonským prostředím a mentalitou, zároveň však není děj natolik pevně místně ukotven, aby to vytvářelo zbytečný distanc. Některé pasáže jsou nicméně zbytečně filosofické, chování a jednání postav ne vždy odpovídá jejich věku a zkušenostem a vzniká dojem jisté nekoherentnosti. Jde bezpochyby o velmi zajímavý příběh, jehož potenciál ovšem nebyl plně vytěžen.