Pan Polštář

Autor: Martin McDonagh
Překlad: Klára Vajnerová

Premiéra: 28. 10. 2023
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Tomáš Ráliš

Obsazení
Katurian - Aleš Bílík
Michal - Tomáš Dalecký
Tupolski - Tomáš Havlínek
Ariel - Radim Kalvoda

Délka představení: 3 h

Ponurý podkrovní pokoj, skříň, postel a židle, na niž je násilím usazen Katurian, neúspěšný spisovatel píšící velmi drsné povídky plné nejrůznějších zvrácených vražd. Netuší, co se děje nebo čím se provinil, ale má strach. Jeho poklidný život se totiž právě začal otřásat v základech. Martin McDonagh napsal drama Pan Polštář coby svou dramatickou prvotinu, na jeviště se nicméně dostal až o řadu let později. V Městských divadlech pražských jej v novém překladu nastudoval Tomáš Ráliš.

Katurian žije ve fiktivním totalitním státě, stará se o mladšího bratra a svůj čas tráví sepisováním povídek. Ve svých textech se neštítí popisovat nejrůznější příšerné způsoby vraždy, jeho fantazie je nepřeberná a v roli obětí nejčastěji figurují malé děti. Podobných autorů by se jistě našly mraky a za bujnou fantazii se nezavírá. To by však nesmělo dojít k nečekané souhře okolností. Někdo se pustil do zabíjení dětí a jako předobraz si vzal Katurianovy povídky. Kdo a proč by to dělal? Nebo je snad vinen sám spisovatel?

Martin McDonagh je proslulý sepisováním černých komedií z irského venkova. Jeho hry jsou drsné, mnohdy nepříjemně intenzivní a překypují černým humorem. Na scéně se velmi často hovoří o násilí, nezřídka se i zobrazuje, a už jen proto jsou inscenace jeho her divácky náročné. Ta v Rokoku není výjimkou. Tvůrčí tým servíruje divákům nesmírně silný zážitek plný velmi sugestivní krutosti, horší než násilí, k němuž na scéně přímo dochází (a jehož není zas tak moc), je však násilí popisované slovy a občas symbolicky demonstrované. Inscenace má po celou dobu velmi tísnivou atmosféru, dovede se divákům zarýt pod kůži a přinutit je uvažovat nejen o hodnotě lidského života. Právě toto téma je v inscenaci zastoupeno nejsilněji, tvůrci zkoumají hranice lidského utrpení a chování tváří v tvář teroru. Násilí se zkoumá z různých úhlů, protože každá z postav na jevišti k němu přistupuje jinak - pro některé je to běžná součást každodenní práce, jiný jej zkoumá s vědeckým zápalem a další trpí už jen při zmínce o něm. Vzniká tak velmi pestrá mozaika.

Tísnivost celkové atmosféry je ještě umocněna scénografií, která evokuje ponurý půdní prostor, který není tak úplně vězeňskou celou, ale přesto z něj není úniku. Na jevišti je vybudován podkrovní pokoj, do nějž jako by divák nahlížel z jednoho rohu, s jedinou postelí, velkým střešním oknem, skříní a menší skříňkou s pojistkami. Všechno vyvolává dojem vyžilosti a omšelosti, z níž jímá tíseň, a zároveň izolovanosti, která nahrává nejrůznějšímu mučení, protože řev oběti stejně nikdo neuslyší.

Na čem ale inscenace stojí především, jsou herecké výkony. Obdivuhodný je především Aleš Bílík, který za celou dobu prakticky nesleze z jeviště a vydává ze sebe tolik energie, že je z podivem, kde ji neustále bere. Jeho Katurian je osobnostní chameleon, který dokáže projevovat až nezdravé nadšení a neskrývanou hrdost nad vlastními texty, které považuje za geniální. V jeho radosti je něco dětsky naivního, ale zároveň bolestného. Vedle toho však neváhá projevovat ani otevřený strach nebo smutek a zoufalství, zejména jde-li o osudy jeho blízkých. Hraje celým tělem a střídá se v něm energické napětí, které ho nutí k soustavné činnosti s jakousi rezignovanou odevzdaností. Tomáš Dalecký jako jeho mladší bratr Michal v sobě má něco naivně zranitelného, projevuje nefalšované autistické sklony a působí jako člověk, kterého chcete obejmout a chránit před veškerým zlem světa. Dvojice policistů v podání Tomáše Havlínka a Radima Kalvody jsou neodmyslitelnou součástí představení, zároveň však ani jeden z nich není natolik výrazný, aby přebyl spisovatele a jeho bratra, takže působí spíše jako nutný doplněk, bez něhož by to sice nešlo, ale k němuž se zároveň neupírá přímá pozornost.

Pan Polštář v Rokoku je velmi dobrá inscenace s nesmírně tísnivou atmosférou, kterou není snadné sledovat, ale která přesto uchvátí. Silnou stránkou jsou přitom zejména herecké výkony, takže přestože textu je hodně a v některých momentech působí inscenace umluveně, aktérům se vždy znova povede diváka strhnout a udržet si jeho pozornost. Obdiv si zaslouží zejména Aleš Bílík, jehož výkon je mnohovrstevnatý, velmi emotivní a přes celkovou náročnost extrémně dobře zvládnutý. Inscenace je hereckým koncertem, který rozhodně stojí za vidění, byť jej nejspíše ocení spíše náročnější diváci.