Vlakem do neznáma

Občas prostě máte chuť udělat něco bláznivého, co se vám ani trochu nepodobá. Stačí jeden večer u piva s kamarádem, který náhodou zmíní svoje dovolenkové plány, a je vymalováno. Přesně takhle vznikl nápad nasednout do vlaku jedoucího neznámo kam a spolu s partou lidí, které jsem nikdy předtím neviděla, vyrazit za dobrodružstvím. A i když bych si na to předtím nikdy nevsadila, stal se z toho jeden z mých nejlepších nápadů.

Abyste pochopili, o co vlastně jde, Vlak do neznáma je pravidelná akce pořádaná dvakrát do roka, kdy vás naloží do lůžkového vlaku a po kolejích odvezou někam pryč. V momentě, kdy nastupujete, znáte v podstatě jenom zastávky na území České republiky, ty ostatní jsou velkou neznámou. Právě v tom však tkví všechna ta zábava. Musíte mít dobrodružnou povahu a neděsit se trochy toho nepohodlí, jelikož lehátkový vůz není žádný Hilton a v kupé budete dost nahečmaní. Na druhou stranu, nestrávíte v něm zas tak moc času, aby vám to začalo vadit. Party na kolejích totiž pokračuje až do brzkých ranních hodin a vyspat se dá při troše fantazie vlastně všude.

Den první a druhý

Z Prahy vyjíždíme něco po osmé s jenom velmi mlhavou představou o tom, kde vlastně skončíme. Podle indicií v podobě zastávek na území ČR to bude někde na východě. Kde přesně, však zůstává ve hvězdách. Je tedy třeba se nalodit, zabydlet a vyrazit za zábavou do koncertního vozu. Party tady totiž nikdy nekončí a kdo chce flámovat nonstop, má příležitost. Hranice republiky opouštíme kolem druhé ráno a nezbývá než napjatě očekávat, kde se probudíme.

Venku se rodí nádherné ráno, krajina se ještě pořád vznáší v lehkém oparu a my víme, že jsme někde v Polsku. Cíl naší cesty se nám vzápětí potvrdí, když dostaneme první instrukce ohledně dne, který nás čeká. Celý čtvrtek a pátek budeme mít na poznávání Trojměstí Gdaňsk, Gdyně a Sopoty. A jelikož se nám podařilo po kolejích pohybovat rychleji, než by si kdokoliv myslel, zastávka nás čeká už v půl jedenácté dopoledne namísto avizovaných odpoledních hodin. Ostatně, jenom dobře, aspoň máme na zevrubný průzkum víc času.

V rámci vlaku můžete vyrazit i organizovaně s větší skupinkou dalších spolucestujících, my se ale na průzkum vydáváme po vlastní ose. Napřed doplnit hladinu kofeinu do roztomilé růžové kavárny spojené s květinářstvím, potom už do centra města. Naší první zastávkou je katedrála Nanebevzetí Panny Marie, která se může pyšnit titulem nejvyšší cihlová stavba světa (aspoň co se těch církevních týče určitě) a její výšku můžete přímo na místě využít k rozhledu po okolí. Tedy za předpokladu, že vám nevadí schody. Nahoru jich vede něco přes 400 a vaši fyzičku stoupání rozhodně prověří. Na druhou stranu, výhled ze střešní terasy za to stojí. Vstup do katedrály je zdarma, na věž vás to vyjde na 16 zlotých.

Jakmile jsme zpátky na zemi, trochu se pobrouzdáme centrem, které láká především měšťanskými domy, všude je plno kavárniček a restaurací a za prohlídku bezpochyby stojí promenáda podél řeky. Je tady i možnost zaplatit si plavbu do přístavu a obdivovat obchodní stránku města, pokud však dáváte přednost klidu historického centra, můžete se tady nerušeně procházet a nasávat do sebe atmosféru kombinující moderní a historické stavby v jeden vyvážený, harmonický celek.

Jelikož nejen architekturou živ je člověk, na odpoledne se přesouváme o kus dál, do další části Trojměstí, konkrétně do Sopot. To je lázeňské letovisku, které bylo za minulého režimu proslulé coby oblíbené místo odpočinku stranických pohlavárů. A není se co divit. Dlouhé písečné pláže se táhnou od obzoru k obzoru a navrch tady najdete i největší dřevěné molo v Evropě. Vstup na něj je zpoplatněn deseti zlotými, takže to protentokrát vynecháme, počasí je však na konec září nebývale pěkné, takže se místo toho rozhodneme pro možná trochu bláznivý, ale o to lepší nápad vykoupat se v moři. Balt je v téhle oblasti extrémně mělký a navrch ani není tak studený, jak byste možná čekali. Sama za sebe můžu říct, že už jsem v moři zažila i výrazně studenější vodu. Krom všudypřítomných medúz, které sice nežahají, ale i tak dovedou znepříjemnit zážitek z plavání, se tak nemusíte ničím stresovat a prostě si jenom užíváte příjemně osvěžující vodu a jemný písek mezi prsty.

Zatímco slunko se pomalu sklání k západu, my si dopřejeme ještě krátkou procházku po pláži zakončenou improvizovanou lekcí jógy a pak už je čas najít nějaké sympatické místo na večeři. Náš den končí v sopotském pivovaru, který s ohledem na návštěvnost patří k extrémně populárním, načež si dáme ještě druhé kolo v pivovaru gdaňském. Do vlaku spěchat nemusíme, jelikož dnes v noci se nikam nepřesouváme a nehoní nás žádný striktní jízdní řád. Jediná nevýhoda je, že vlak stojí hodně mimo centrum, takže nás čeká jízda tramvají a následně ještě krátká procházka. To je však v podstatě jen kosmetická vada na kráse, nad kterou všichni dokážeme mávnout rukou.

Den třetí

Probouzíme se do dalšího výstavního rána, a i když nás tentokrát neuspávalo houpání vlaku na kolejích, spalo se příjemně. Na dnešním programu jsme se domluvili už předchozího dne, protože se přesouváme kousek za Gdaňsk. Zlákal nás totiž hrad Malbork - největší hrad světa navrch se pyšnící ještě prvenstvím pro největší cihlovou stavbu. Vlakem se sem z centra Gdaňsku dostanete zhruba za hodinu, z nádraží na hrad je to pak asi deset minut pěšky.

Město Malbork není ničím zajímavé a krom jedné centrální ulice hrající v podstatě i roli náměstí tady nemáte co obdivovat, o hradě to však rozhodně neplatí. Vstup vás vyjde na 70 zlotých, v ceně máte i možnost vypůjčit si audioguide, který vás velmi podrobně informuje o všem, co v rámci prohlídky uvidíte. Výhodou je, že průvodce si můžete vzít i v češtině, takže nevzniká žádný problém s jazykovou bariérou. Lístky se dají koupit online na stránkách hradu, přímo na místě pak buď na pokladně, nebo v prodejním automatu. Na první nádvoří se dostanete i zadarmo, budete-li chtít pokračovat dál do interiérů, už se bez lístků neobejdete.

Hrad se skládá v podstatě ze tří částí - ta první jsou hospodářské budovy za prvními hradbami, druhá hospodářské zázemí, špitál a další místnosti každodenní potřeby, třetí tzv. vysoký hrad, který plnil funkci kláštera, sídlil zde velmistr a další významní řádoví bratři. Skutečně zevrubná prohlídka vám zabere přibližně tři hodiny, s největší pravděpodobností dokonce víc, takže se na to připravte. V areálu je nicméně k dispozici i velmi dobrá restaurace (jídlo tu bylo dobré, kafe si radši nedávejte), takže se můžete občerstvit a doplnit síly mezi dvěma polovinami prohlídky. V našem případě to tak trochu bylo, protože jsme se rozdělili na dvě skupinky - ta první zvládla celou prohlídku najednou a jíst šla po ní, ta druhá se rozhodla dopřát si oběd v polovině. Je to ale čistě na vás a hrad jsme si ve výsledku užili všichni.

Po dokončení prohlídky hradu jsme ještě rychle proběhli městečkem (a ověřili si, že tady skutečně nic není) a vrátili se vlakem zpátky do Gdaňsku. Vzhledem k tomu, že vlak jel z Krakova, byl dost nacpaný, tudíž jsme měli problém se do něj vůbec vmáčknout, ale zadařilo se. Zpět v Gdaňsku jsme se rozhodli nejdřív doplnit hladinu kofeinu a potom otestovat pivnici s bohatým výběrem pivních speciálů. Nejsem pivař, ale tady jsem si nějaké ty oblíbence našla. Malá sešlost čtyř lidí, která měla být "jedno a jdeme", se navíc brzy rozrostla na regulérní party, takže do vlaku jsme se vraceli v té nejlepší náladě a zvědaví, co nás čeká dál.

Den čtvrtý

Na palubu vlaku jsme se nalodili kolem desáté večer a čekal nás další noční přejezd, tentokrát do oblasti Mazurských jezer. Jelikož ne všude vedou koleje, byl navíc tentokrát denní program organizován autobusy a vstávání nepatřilo k nejpříjemnějším. Jednak jsme toho zrovna moc nenaspali, jednak nás ráno uvítalo zamračenou oblohou a deštěm. Na druhou stranu, s ohledem na cíl naší cesty to vlastně bylo poměrně stylové.

První ranní zastávkou totiž bylo Vlčí doupě, jeden z Hitlerových generálních štábů, kde měl k dispozici velký bunkr a kde se mohla velmi efektivně skrývat i řada jeho spolupracovníků. Mimo jiné to bylo právě tady, kde na něj byl spáchán jeden z nejznámějších atentátů, tzv. operace Valkýra. Dneska jsou místo víceméně jenom trosky vojenských budov zarůstající bujnou vegetací, byť v rámci některých najdete expozici o válce. Místo má hodně specifickou atmosféru, kterou déšť jenom podtrhl. Vstupné vás vyjde na 25 zlotých, pokud chcete, můžete si připlatit ještě dalších 10 za audioguide. Tady češtinu k dispozici nemají, takže si budete muset vystačit s angličtinou, případně polštinou nebo dalším z asi pěti jazyků, které jsou na výběr.

S ohledem na odjezd autobusů jsme měli na prohlídku omezený čas, pro představu o místě a zachycení atmosféry to však stačilo. Dokonce jsme stihli i kafe a dort. Pak už jsme se ale přesunuli zpět do autobusu a zamířili k druhé zastávce dne - do městečka Giżycko. To je považováno za nepsané centrum oblasti Mazurských jezer, žádné velké kulturní centrum nicméně nečekejte. V sezóně to tady bezpochyby žije, protože je tady spousta pláží svádějících ke koupání. I v trochu chladnějším podzimu se tady ale určitě zabavíte. My začali obědem v jedné z mála otevřených restaurací a potom vyrazili na břeh jezera, abychom se pokusili půjčit si loď a mohli obdivovat město z vodní hladiny. Upřímně, člověk by nečekal, jak těžké může být někde sehnat člun. Obvolali jsme několik různých půjčoven, ovšem na většině telefonních čísel nám to nikdo nezvedl. Nakonec jsme uspěli v kanceláři mariny, kde nám sehnali jednu z majitelek ochotnou nám na dvě hodiny pronajmout dva čluny.

Pokud jste někdy zkoušeli řídit motorový člun, pak víte, že reaguje úplně jinak než auto a musíte brát v potaz úplně jiné proměnné. V první řadě skluz a fakt, že člun reaguje se zpožděním, takže v momentě, kdy otáčíte volantem, se nic neděje a loď začne zahýbat až ve chvíli, kdy už jízdu vyrovnáváte. Navíc, čím nižší rychlost, tím neovladatelnějším se člun stává. Pokud tedy chcete mít jistotu, že máte nad lodí kontrolu, musíte ji stále udržovat v určitém tempu.

Na jezeře jsme nakonec strávili necelé dvě hodiny, jelikož jsme si udělali ještě zastávku v pivovaru. Původní plán byl koupit si pivo do PET lahve, ty ale bohužel na místě nebyly, takže jsme se museli spokojit s náloží kelímků. Manévr, během kterého jsme si je předávali z člunu do člunu, byl ve výsledku docela zábavný, byť vyžadoval trochu šikovnosti při manipulaci s oběma čluny. Pak už ale nic nebránilo tomu vydat se na jezero a naplno si užít pozdní odpoledne. Slunce se jemně sklánělo k západu, všude se rozlévala měkká záře zlaté hodinky a my si užívali to, že jsme teď a tady a žijeme přítomným okamžikem.

K vlaku nás i tentokrát dopravily autobusy, načež jsme vyrazili zpátky k hranicím ČR. A jelikož na dráze se očividně nemusí nějak extra dodržovat předepsaná rychlost (asi záleží na tom, na co jsou kalibrované koleje), i tentokrát to byla jízda rychlostí blesku. Občas to sice trochu házelo (o čemž jsme se přesvědčili v koncertním voze, když několik lidí nezávazně na sobě skončilo politých pivem), ale kdo by se zabýval takovými podružnostmi.

Den pátý

I tentokrát jsme se probudili do lehce pošmourného dne, naštěstí ale nepršelo, a my se přiblížili k naší poslední zastávce. Ta už proběhla na našem území, protože někdy kolem půl deváté jsme vystupovali z vlaku v Olomouci. A jelikož bylo hodně pozdní ráno, tradičně jsme toho moc nenaspali a naše otupělé mozky zuřivě volaly po přílivu kofeinu, jako první jsme vyrazili na snídani. Pochopitelně s menší procházkou po památkách po cestě, jelikož jsme s sebou měli i nějaké ty Olomoučáky. :) Začali jsme tedy na vyhlídce hned u nádraží, načež jsme kolem katedrály sv. Václava pokračovali dál do centra.

Usadili jsme se v Café La Fée, kde z nás asi moc velkou radost neměli, protože si to přihasilo čtrnáct hladových lidí, většina z nich viditelně unavených z flámu. Obsluha byla trochu zmatená a na některé věci jsme museli čekat docela dlouho nebo se dokonce připomínat, jelikož jsme však vyloženě nespěchali, bylo nám to jedno a snídani jsme si užili.

Po jídle už byl čas na trochu historie města a další památky. Vystoupali jsme proto na věž kostela sv. Mořice na další vyhlídku a poté se přes hlavní náměstí přesunuli do několika zapadlých uliček s osobitým kouzlem. Prohlídku jsme korunovali polední podívanou na olomoucký orloj, který je světovým unikátem hlavně díky stylu socialistického realismu, v němž je vyhotoven. Pak už následovalo jenom poslední pivko ve zdejším pivovaru a alou zpátky na vlak.

Zatímco cestou tam lidi na různých zastávkách postupně přibývali, teď se osazenstvo na palubě naopak zmenšovalo. Každý totiž vystoupil tam, kde to pro něj bylo nejlepší. Zpátky do Prahy jsme se dostali kolem půl páté za nádherného počasí a obohaceni o nespočet zážitků. Člověku se s vědomím, že se bude muset vrátit do reality svého každodenního života, až nechtělo vystupovat.

Vlak do neznáma pro mě byla premiérová zkušenost, která se řadí k těm nejlepším, jaké jsem zažila. Všechno to bylo velmi intenzivní, v něčem nesmírně náročné, ale v jiných ohledech neuvěřitelně osvobozující. Díky lidem, zážitkům i celkové atmosféře se z toho pro mě stala neopakovatelná dovolená, kterou jsem si užila jako už dlouho žádnou jinou. A něco mi říká, že jsem tímhle vlakem necestovala naposledy. :)