Komedie Jack staví dům

Autor: Lars von Trier, Dante Alighieri
Adaptace: Tomáš Loužný, Lenka Dombrovská

Premiéra: 4. 3. 2023
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Tomáš Loužný

Obsazení
Dan Kranich
Jiří Svoboda
Gabriela Míčová
Julie Goetzová
Petr Ťopek

Délka představení: 1 h 30

Být architektem, stavět domy a nechat tady po sobě nějaké dědictví je úctyhodný záměr, na kterém by nemuselo být nic špatného. Kdyby Jack nepoužíval k výstavbě velmi specifický materiál. Jack je psychopat a své životní dílo má v plánu postavit na mrtvolách nevinných lidí. Doslova.

Tvůrci se rozhodli zkombinovat filmový snímek dánského režiséra Larse von Triera Jack staví dům a Danteho Božskou komedii do jediného provázaného celku. V jejich inscenaci se proto představuje Jack filozofující nad smyslem života i potřebě něco tady za sebou zanechat. Jeho posluchači jsou přitom nejen diváci, které zcela otevřeně bere do hry, ale také jeho oběti. Ty zpochybňují jeho pohnutky a snaží se ho podnítit k pokání, on však dál neotřesitelně stojí za vlastní pravdou a ani na moment se nenechá zviklat. Nesvěřuje se totiž, aby se vyzpovídal, nýbrž proto, aby naplno rozvinul svou vizi.

Příběh se neodvíjí lineárně a je de facto kombinací reality a jakýchsi snových sekvencí. Průběžně se objevují nejrůznější střípky z Jackova života, vzpomínky na skutečnost a jeho činy. Některé jsou pouhým převyprávěním, jiné se odehrávají přímo na scéně. Rozhodně však inscenace nějak nehýří násilím a zabíjení je zde provedeno vlastně velmi vkusně a s elegancí sobě vlastní, jakkoliv je divné něco takového o vraždách říct. V inscenaci totiž vůbec nejde o násilí, nýbrž o filosofii života a jeho hodnoty. Jack se totiž ve své zvráceně pokřivené představě snaží svět očistit a ulevit mu od zbytečných lidí.

Inscenace je vizuálně velmi zajímavá, jelikož scénické dekorace připomínají temnou kobku kombinovanou s ponurou svatyní. Masivní kamenný oblouk, stěna s bodci, šerosvitné osvětlení a středový box složený z palet, který je velmi snadné rozebrat na jednotlivé části jako velkou skládačku. Kostýmy jsou do určitého momentu civilní, čím hlouběji se však Jack noří do svých úvah inspirovaných Dantem, tím renesančnější prvky získávají oděvy jeho obětí. On sám na sobě má téměř po celou dobu totéž, jen občas vymění bundu za kabát nebo za sako.

Celá inscenace je postavena na titulní postavě Jacka, což klade na jejího představitele značné nároky. Dan Kranich jim ale beze zbytku dostojí. Jeho Jack je na první pohled trochu mlčenlivý samotář, který si až obsesivně chrání své teritorium a nestojí o nezvané hosty. Dovede se však změnit v bodrého, nesmírně okouzlujícího muže, který si kohokoliv obtočí kolem prstu a vyvolává dojem hodného strýčka, s nímž byste rádi zašli na kávu. Jeho laskavost však v sobě má cynický podtón, takže byť je vám v podstatě sympatický, zároveň se před ním neustále máte na pozoru a vlastně mu tak úplně nevěříte. Vynikající je také Gabriela Míčová v roli úřednice finančního úřadu. Hodně mluví, hýří až přehnaným sebevědomím a je přesvědčená o své vlastní dokonalosti. V jejím falešně bodrém projevu a nevkusném flirtování je něco odpudivého, čehož jako by si ona sama byla vědoma, jelikož v některých momentech se jí do hlasu vtírá melancholie podtržená vědomím vlastní zbytečnosti. Julie Goetzová v roli Jackovy přítelkyně v sobě má jakousi odzbrojující naivitu, která se tluče s její neotřesitelnou cílevědomostí, zatímco Jiří Svoboda coby student Jiří je prostě jenom rezignovanou obětí, která však do každého slova promítá skrytou agresi a touhu po pomstě.

Komedie Jack staví dům není navzdory názvu, který může být zavádějící, komedií. Jde spíše o filosofickou rozpravu nad životem a jeho významem se silnou vizuální stránkou a vynikajícími hereckými výkony. Jevišti kraluje Dan Kranich, který nejen že z něj po celou dobu nesleze, ale navíc udržuje čilý kontakt s publikem, nebojí se s ním pracovat a vtahovat ho do hry, takže divák má pocit, že s ním vlastně vede velmi důvěrný rozhovor. Nejde o nijak akční inscenaci a vlastně v ní není ani příliš mnoho děje, takže vyžaduje specifickou skupinu diváků ochotných přistoupit na jevištní dění. Má však překvapivě silné poselství a už jen pro Kranichův herecký výkon za návštěvu rozhodně stojí.