Sen čarovné noci

Autor: William Shakespeare
Překlad: Jiří Josek

Premiéra: 18. 11. 2022
Uvádění: Divadlo Petra Bezruče

Režie: Michal Hába

Obsazení
Theseus, Titanie - Lukáš Melník
Hippolyta, Oberon - Alexandra Palatínusová
Lysandr - Tomáš Čapek
Demetrius - Jáchym Kučera
Hermie - Yvona Stolařová
Helena - Barbora Křupková
Filostrates, Puk - Magdaléna Holcová
Egeus, Petr Trám - Ondřej Brett
Miky Špulka - Vít Hofmann
Robert Nicka, Víla, Indie Boy - Josef Trojan
Bodyguards - Milan Zupko, David Žyla
Bledý host - Michal Weber

Délka představení: 1 h 50

Shakespearovy hry jsou nadčasové a dají se číst i inscenovat mnoha různými způsoby. Sen čarovné noci v podání Divadla Petra Bezruče je zábavnou, poněkud lascivní komedií se zajímavými nápady, které však jako by scházelo hlavní téma. Anebo spíš, jako by se téma topilo v přehršel dalších nápadů.

Sen čarovné noci (v české tradici častěji překládaný jako Sen noci svatojánské) je jednou z mála Shakespearových her, která vznikla čistě v jeho fantazii a nevzala si jako základ už zpracovanou látku. Autor sice využívá drobné prvky mytologie, zaplétá je ovšem do svého příběhu. Celá komedie je o lásce a jejích podobách, zároveň si však z lásky tak trochu střílí, protože ukazuje její nestálost a proměnlivost. Přeneseně se pak text dá číst jako příběh o manipulaci, přičemž právě tuto jeho rovinu se rozhodli Bezruči podtrhnout.

Inscenátoři text výrazně proškrtali a zkrátili, takže se vejdou bez pauzy do necelých dvou hodin čistého herního času, je to spíš hodina a tři čtvrtě. Hra sama tím ale nijak netrpí, spíše jí to prospělo. Celá inscenace se nese ve velmi svižném tempu, kde akce střídá akci, a přestože shakespearovský jazyk není nijak potlačován, zároveň ani nejde o jeho oslavu. Tomu napomáhá i překlad Jiřího Joska, který není tak obrazivý a metaforický jako u Hilského a z úst herců zní "současněji".

V případě inscenace je poměrně složité hledat nějakou jednotící koncepci. Vlastně je vcelku jasné, co zhruba chtějí tvůrci říct, zároveň však jako kdyby se nemohli rozhodnout pro jednotný inscenační styl. Hodně se sází na obhroublý a lascivní humor, který však paradoxně nepůsobí lacině, nýbrž podtrhuje hlavní myšlenku a zároveň tak nějak sedí k ostravské "rázovitosti". Trochu překvapivý je samotný závěr inscenace, nedá se však říct, že by do celkového konceptu nezapadal. Největším problémem tak ve výsledku zůstává skutečnost, že inscenace má řadu velmi zajímavých nápadů, se kterými dobře pracuje, zároveň je však není schopná dotahovat do konce nebo pevněji uchopit, aby působily jako čistý záměr, nikoliv jako náhodné nápady poskládané vedle sebe. Ostatně to platí i o vizuální stránce.

Výprava vyvolává dojem devadesátkové party u bazénu, kde si všichni dopřáli větší než malé množství omamných látek. Kostýmy lavírují mezi mafiánskou civilností a třpytivým nevkusem, barevnostně se drží na černobílé škále doplněné o zářivě červenou a smaragdově zelenou. Postavy na scéně tak k sobě barevně ladí, stylově už tolik ne. V něčem jsou kostýmy těžce devadesátkové, což k celkovému vizuálu perfektně pasuje. Scénografie využívá velkého růžového schodiště přes celou šířku jeviště, s nímž se dá podle potřeby jezdit dopředu a dozadu, ozdobeno je umělými květinami, nevkusnými soškami a balónky, čímž se dojem přelomu století jenom umocňuje.

Herecky je inscenace velmi vyrovnaná, nejvíce pozornosti k sobě nicméně strhávají nadpřirozené bytosti a jejich představitelé. Zajímavý a skvěle fungující je nápad obsadit tytéž herce do představitelů lidského i vílího královského páru, ovšem se záměnou pohlaví. Thesea a zároveň Titanii tak hraje Lukáš Melník, zatímco Hippolytu a Oberona Alexandra Palatínusová. Oba představitelé jsou zejména ve svých vílích rolích velmi výrazní, jejich herecký projev je navíc kontrastní. Zatímco Melník je coby Theseus velmi dominantní a až škodolibě krutý, coby Titanie je hravě lascivní, naivní, ale veskrze ženský. V případě Palatínusové platí přesný opak. Její Hippolyta je svádivá, dráždivá, sexy a silně manipulativní, její Oberon je odevzdaně pobavený, nepostrádá nadhled a jistou dávku škodolibosti, která se dokáže přerodit ve výbušnou krutost. Jako bezpohlavní šibal Puk se představuje Magdaléna Holcová, která celou roli pojímá jako šprýmaře tvářícího se coby neviňátko, který však miluje pocit moci, úmyslně si s ostatními hraje a do čím nepříjemnějších situací je staví, tím víc si to užívá.

Ostravský Sen čarovné noci je vlastně dobrá inscenace, která sice má své nedostatky, zároveň si však klade za cíl především diváky pobavit, což se jí daří. Hýří zajímavými nápady, které jsou bohužel lehce utopené v nedotažené koncepci, zároveň má i dobře zvolené silné téma (byť i to se v přehršel nápadů trochu topí). Tak jako tak jde o inscenaci veskrze aktuální, která pojímá zdrojový text možná trochu volněji, ale s důrazem na současné vyznění, díky čemuž podtrhuje nadčasovost Shakespearových slov. Jako odpočinková inscenace s trochu hlubším přesahem rozhodně obstojí.