Domenico Starnone - Důvěrnosti

Co je to vlastně láska a na čem jsou založeny mezilidské vztahy? A proč někdy nějakého člověka milujeme, ale přesto s ním nedokážeme žít? Pietro se s Teresou seznámil, když byli oba ještě poměrně mladí, a ač šlo o jeho studentku, zrodil se mezi nimi osudový vztah, který je oba má ovlivňovat i ve všech letech, která teprve přijdou.

Pietro má k lásce zvláštní přístup. Jako by ani pořádně nevěděl, co tohle slovo znamená, protože dokáže prudce a osudově vzplát a opět vychladnout. Stejně tak je schopen ukončovat nefunkční vztah na etapy prostě jen proto, že není schopen se ho rovnou naplno vzdát. To, co jej pojí s Teresou, je obyčejnými slovy nepopsatelné, snad ani oni sami netuší, jak důležití pro sebe navzájem jsou. Zdá se však, že všechno v jejich životě se řídí snahou zavděčit se tomu druhému. A v případě Pietra možná taky tak trochu strachem. V rámci svěřovacího okénka totiž o sobě Terese prozradil to nejhorší, co nikdy nemělo spatřit světlo světa, a teď je sžírán ustavičnou obavou, že to jednou použije proti němu.

Román, s ohledem na rozsah možná spíše novela, je koncipován jako svého druhu Pietrova zpověď. Ten je totiž hlavním vypravěčem, který má po většinu příběhu slovo. Šanci promluvit však později dostávají také jeho dcera a sama Teresa, čímž se dotváří finální obrázek Pietra jako člověka. Je totiž jasné, že on sám se vnímá jinak, než jak jej vidí jeho okolí. Zatímco někteří tak mají pocit, že dělá záslužnou práci, která by měla být oceněna, jiní jej považují za zcela průměrného a nikterak zajímavého muže. A pravdu můžou mít vlastně všichni.

Autor si zvoleným vypravěčským stylem se čtenáři hraje, protože každý z vypravěčů je samostatnou individualitou s konkrétním pohledem na svět a vzpomínkami, které v konečném důsledku vzájemně nekorespondují. Všichni tři vypravěči jsou více či méně nedůvěryhodní a záleží na čtenáři, jak si jejich slova přebere. Navíc formálně jde vlastně o román v románu, jelikož první část je vlastně rukopisem, který Pietro tvoří pro Teresu a v němž se jí vyznává z celého svého života, jednotlivých kroků a rozhodnutí a snaží se vytvářet jakousi nenásilnou obhajobu, z níž by vycházel jako slušný a čestný muž, jemuž není co vytknout.

S ohledem na způsob vyprávění je text hodně popisný a dialogů je v něm pomálu. Autor se soustředí především na vnitřní svět svých postav, případně na popisy prostředí či jejich jednání, ale stále jde primárně o popis, nikoliv akčně vyprávěný děj. Tematicky se příběhem jako červená nit vine osudovost vztahů a to, jak hluboce nás některé mohou ovlivnit, přesto text působí jaksi nedotaženě. Spousta věcí zůstává skryta za náznaky a polopravdami a stejně jako nejsou plně důvěryhodní vypravěči, není takový ani příběh sám. Po řemeslné stránce nejde o špatný text, schází mu však lehkost a čtivost stejně jako něco, k čemu by směřoval.

Důvěrnosti jsou poměrně dobře napsanou novelou, která však má své chyby. Chybí jí jasnější tematické vymezení a stejně tak silnější zápletka. Zvolený vypravěčský styl je dobrý a příběhu slouží, to mu však neubírá na banalitě hnané až do lehkého absurdna. O čem to vlastně celé je a co se autor snaží sdělit? Ano, jde o příběh jednoho osudového vztahu, zároveň však jde o příběh muže, který netuší, co vlastně chce, ale bude o to usilovat tak dlouho, dokud to nedostane. Jistý potenciál kniha bezpochyby má, zároveň však jde o příběh, který zapomenete s dočtením posledních stránek.