Philip K. Dick - Temný obraz

Drogy dovedou napáchat obrovské zlo, a to i v případě, že je člověk začne brát s těmi nejčistšími úmysly. Hlavní hrdina patří ke skupině drogově závislých osob, zároveň je však také policistou nasazeným na sledování právě této skupiny. Doufá, že by mohl přijít na kloub velkému drogovému komplotu a dostat se až k velkým rybám, které dealují. Problém je, že sledovat sám sebe je o poznání náročnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Bob Arctor žije v domě s několika svými přáteli, všichni svorně holdují drogám a hledají způsoby, jak se k nim dostat. Vedle prudce návykové látky S, o jejímž původu toho nikdo moc neví, ale navzdory tomu ji všichni posedle shánějí, testují i další opiáty, což se pochopitelně podepisuje na jejich zdraví. A to jak fyzickém, tak psychickém. Fred je policista v utajení, jehož prací je sledovat právě podezřelé drogově závislé živly a prostřednictvím získaných informací se dopracovat až k těm, kdo jim látku S dodávají, respektive sami ji ve velkém vyrábějí. Jediný problém je, že Fred má za úkol sledovat sám sebe. A netuší, jak si s tím správně poradit.

Román řeší primárně drogovou závislost a způsob, jakým se podepisuje na lidské psychice. Hlavní hrdina prožívá čím dál důkladnější rozklad osobnosti, který si však nedokáže naplno uvědomit. Jeho mozek začíná fungovat novým způsobem, aniž by ho jakkoliv předem varoval, takže Bob s Fredem přestávají splývat, ale stávají se vzájemnými alter egy. Jako by Bob a Fred byli doktorem Jekyllem a panem Hydem, aniž by bylo jasné, kdo z nich je který.

Autorovi se povedlo dobře vystihnout drogovou problematiku a to, jakým způsobem závislý mozek podřizuje všechno okolo sebe snaze dostat se k další dávce návykové látky. Problematika je navíc zpracována z různých perspektiv, jelikož každý závislák se chová jinak a Dick nejrůznější nuance paranoie a nelogického jednání využívá, aby byla finální mozaika co nejpestřejší. Vzniká tím dojem značného chaosu, v němž nic nedává smysl a cokoliv se může zvrhnout nečekaným způsobem. Samotné vyvrcholení románu ve své podstatě logiku má, je třeba jej však hledat pod spoustou balastu. Výhodou je, že vzhledem k inspiraci skutečnými zážitky a lidmi působí příběh věrohodně, byť má hodně absurdní podtón.

Autor má poměrně specifický styl, v němž je skrytá ironická nadsázka. Nechává své hrdiny vést dlouhé, často filosofické rozhovory, které nemají pointu a vlastně ani logiku, demonstrují nicméně myšlenkové pochody paranoidního závislého prahnoucího po nové dávce. Struktura příběhu je plus minus chronologická, zároveň však v sobě mísí tolik prvků a úhlů pohledu, že dá poměrně hodně práce se v ní neztratit a následovat hlavní dějovou linku okolo hlavního hrdiny. Stejně jako je zmatený Bob/Fred, je dost často zmatený i čtenář a marně uvažuje nad tím, co se to vlastně děje a co tím chce autor říci.

Temný obraz se odehrává v dystopickém bezčasí, které by se dalo označit za Spojené státy budoucnosti, nicméně přesnější určení schází. Samotné dějové zasazení ale vlastně není podstatné, protože na téma jako takové nemá vliv. Autor si velmi umně pohrál s charakteristikou mysli závislého člověka a povedlo se mu problematiku zachytit realisticky, s nadhledem a zároveň s respektem k celé problematice. Má velmi osobitý styl, který nemusí každému čtenáři sednout, a upřímně přiznávám, že se mnou se rozhodně nepotkal, jde však o zajímavý čtenářský zážitek, který může být přes své nedostatky velmi obohacující.