Geniální přítelkyně

Autor: Elena Ferrante, April De Angelis
Překlad: Marie Špalová
Úprava: Kristina Žantovská

Premiéra: 25. a 26. 11. 2023
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Marián Amsler

Obsazení
Lenù Greco - Nina Horáková
Stará Lenù Greco - Eva Salzmannová
Giuseppe Greco - Hanuš Bor
Elisa Greco - Daniela Šišková
Immacolata Greco - Eva Salzmannová
Adele Airota - Evellyn Pacoláková
Pietro Airota - Viktor Dvořák
Lila Cerullo - Beáta Kaňoková / Renáta Matějíčková
Fernando Cerullo - Stanislav Lehký
Nunzia Cerullo - Evellyn Pacoláková
Rino Cerullo - Radek Melša / Petr Urban
Stefano Carracci - Petr Konáš
Alfonso Carracci - Tomáš Krutina
Punuccia Carracci - Daniela Šišková
Marcello Solara - Pepa Honzík
Michele Solara - Tomáš Milostný
Manuela Solara - Dana Batulková
Antonio Cappuccio - Adam Langer
Melina Cappuccio - Veronika Janků
Nino Sarratore - Tomáš Weisser
Donato Sarratore - Milan Kačmarčík
Lidia Sarratore - Táňa Malíková
Enzo Scanno       Kryštof Krhovják
Pasquale Peluso - Martin Donutil
Gigliola Spagnuolo - Sára Affašová
Bruno Soccavo - Adam Langer
Nadia Galiani - Táňa Malíková
Učitelka Olivieri - Dana Batulková

Délka představení: 4 h 20

Lenu a Lila, dvě holčičky vzešlé z podobného prostředí, které se napřed jenom zpovzdálí pozorují, aby se nakonec proměnily v nerozlučné přítelkyně. Neapolská tetralogie Eleny Ferrante pokrývá období druhé poloviny dvacátého století v Itálii a zobrazuje nejen postupné proměny zdejší společnosti, ale také nezlomné přátelství dvou dívek a později žen, které se dovedou stejně silně milovat jako nenávidět. Divadelní adaptaci April De Angelis v úpravě Kristiny Žantovské převedl na jeviště ABC Marián Amsler.

Literární předloha je velmi rozsáhlá, proto se tvůrci museli uchýlit k umělecké zkratce. Výsledkem jsou silně kondenzované dějiny poválečné Itálie vnímané perspektivou dvou žen, jejichž osudy se navzájem prolínají. Je kladen důraz na jejich osobní prožitky, zároveň jsou však zachyceny i nejrůznější obecné myšlenkové vzorce a problematika italské každodennosti. Do textu se silně promítá problematika postavení ženy, sílící dělnické hnutí, bezbřehé násilí camorry i otázka vzdělávání a jeho potenciální nedostatečnosti. Děj je poměrně roztříštěný a epizodický, jelikož zachycuje jen ty nejzásadnější momenty ze života obou hrdinek, pohromadě ho nicméně drží postava vypravěčky, která je svědkyní i komentátorkou a zasahuje do děje vždycky v momentě, kdy by mohly vyvstat nějaké nejasnosti.

Tvůrci se po celou dobu viditelně snaží zachytit především proměnlivou atmosféru místa a doby a poukázat na to, jak ji mohou postavy vnímat jen tím, že stárnou. Naděje a strachy nabývají různých podob, to, co by bylo na začátku nepředstavitelné, je o pár chvil později naprosto normální... Myšlenkový svět hrdinů se vyvíjí a proměňuje stejně jako svět okolo nich, ocitají se na rozcestích a musí volit, kterým směrem se nechají v extrémně turbulentní době smýknout. A zatímco všechno okolo se mění, něco v nich zůstává pevné a neměnné.

Základem scénografie je velká zelená konstrukce bytového domu rámující jeviště ze všech tří stran. Většina zásadních momentů se odehrává ve středovém otevřeném prostoru, občas se nicméně hraje také v oknech. Zejména v případě bočních stěn je to trochu nešťastné řešení, protože ze strany hlediště do nich není úplně dobře vidět. Využit je také prostor nad jevištěm, který nicméně plní spíše symbolickou funkci, protože názorně, možná až trochu doslovně, demonstruje, kdo aktuálně svírá v rukou moc nad čtvrtí a jejími obyvateli. Konkrétnější prostředí je dotvářeno jednotlivými kusy nábytku, který si na scénu často přinášejí sami herci s menší výpomocí techniky, a zejména hereckou akcí. Kostýmy jsou částečně historizující, protože jsou to primárně ony, jejichž prostřednictvím se na scéně zobrazují časové skoky, zároveň k tomu slouží i scénická hudba, která je částečně originální a částečně remixovanými klasickými hity příznačnými pro danou epochu.

S ohledem na obsáhlost zdrojové látky se v inscenaci objevuje více než dvacítka herců, z nichž někteří mají více než jednu roli. Amsler dokáže rozsáhlý ansámbl bez potíží ukočírovat, takže ve chvílích, kdy to potřebuje, působí jeviště plně a herecká akce podporuje konkrétní atmosféru. Všichni dohromady působí jako perfektně seřízený stroj, jeviště dýchá životem, ale zároveň nedochází k pocitu neřízeného chaosu. Spíš naopak. Je-li dění na jevišti chaotické, pak je to čistě účelově a slouží to příběhu.

V hlavních rolích Lenu a Lily se objevují Nina Horáková a Beáta Kaňoková, které na jevišti postupně stárnou a z holčiček se proměňují ve staré ženy. Demonstrováno je to nicméně takřka výhradně kostýmem, jelikož režisér se nesnaží zbytečně proměňovat jejich tělesný gestus, aby působily mladší nebo naopak starší. Inscenace stojí na myšlence, že byť se přirozeně vyvíjejí, jsou v jádru stále stejné a v tom zásadním se nemění. Obě postavy proti sobě navíc stojí v poměrně ostrém kontrastu, protože Lenu jako by reprezentovala rozum a Lila je zástupkyní citu. To se promítá i do hereckého projevu obou představitelek. Horáková je chladně racionální, její Lenu o všem až moc přemýšlí a schovává se za svou racionalitu jako za štít, který má skrýt její nedostatečné sebevědomí. Z ustrašené dívenky se však postupně proměňuje v dospělou ženu nebojící se říct, co cítí a co chce navzdory úsudku ostatních. Její Lenu v sobě má tvrdost obrušovanou bezbrannou něžností s níž působí zranitelně, ale zároveň jako člověk, který umí vystrčit drápky. Lila Beáty Kaňokové je emoční houpačkou přelévající se z jednoho extrému do druhého. Lila jako by nedokázala klidně proplouvat středním proudem, místo toho všechno žene až do krajností, je výbušná, prudká, náladová a nesnesitelná, stejně tak však dovede být hluboce nešťastná a zoufalá nebo afektovaně veselá. Kaňoková zvládá tuto emoční smršť s naprostým přehledem a nemá problém diváky strhnout. Čiší z ní neuvěřitelná energie a je zajímavé pozorovat, jak se její nezkrotná divokost postupně přetváří v sarkastickou zahořklost.

Ostatní herci mají sice výrazně méně prostoru než obě hlavní představitelky, přesto jsou jejich charaktery skvěle zapamatovatelné. Ať už jde o Petra Konáše coby poněkud výbušného až brutálního Stefana Carracciho, Pepu Honzíka jako nešťastně zamilovaného Marcella Solaru nebo Evu Salzmannovou v roli rázné Immacolaty Greco, která pro ránu nejde daleko, a především v roli vypravěčky, která publikum strhává výhradně svým hlasovým projevem, protože ve chvílích, kdy přednáší svůj příběh, ji divák vlastně ani vidět nepotřebuje, případně je zaujat paralelně probíhající jevištní akcí.

Geniální přítelkyně je odvážný počin, který je na českých jevištích ojedinělý. Více než čtyřhodinové představení klade na diváky značné nároky, dovede je však strhnout a nepustit navzdory své délce. Inscenace je mozaikou rozmanitých lidských osudů poskládaných do jediného celku. Přestože se jedná o jednotlivé střípky, všechny dohromady perfektně pasují a nevzniká dojem chaosu ani roztříštěnosti. A navíc - inscenace je hereckým koncertem všech zúčastněných. Navzdory stopáži herci neumdlévají, srší energií a dovedou si udržet pozornost diváků od první do poslední minuty. Je občas náročné to usledovat? Bezpochyby. Stojí to za to? Absolutně!