Andrzej Sapkowski - Zaklínač I: Poslední přání

Geralt z Rivie je Zaklínač, tak trochu člověk a tak trochu čaroděj, který si na živobytí vydělává likvidací nestvůr ohrožujících klidný spánek spořádaných občanů. Za své služby si nechává platit, zároveň však odmítá nechat se koupit, protože ať už udělá na cizí příkaz cokoliv, nikdy to nesmí být v rozporu s jeho svědomím. Bezbřehé vraždění není jeho styl, protože v jeho očích má i monstrum nárok zabojovat o svůj život a uhájit vlastní existenci.

S Geraltem se poprvé setkáváme v chrámu, kam se uchýlil vyléčit. Během jedné ze svých misí byl totiž poměrně vážně poraněn strigou a potřebuje se z toho nějak vykřesat. Protože však ze zkušenosti ví, že ho málokde rádi vidí, hodlá svatyni opustit, jakmile toho bude schopen. A to navzdory přemlouvání místní velekněžky, která jej ochotně bere pod ochranu a vypořádá se s každým, kdo by měl pocit, že má co mluvit do místa jeho pobytu. Linka točící se okolo Geraltova pobytu ve svatyni je nicméně vcelku okrajová a v rozsahu knihy zabírá poměrně málo místa. Většina ho je totiž věnována Geraltovým minulým zážitkům, jimiž je popis jeho aktuální situace prokládán. Dalo by se tedy říci, že jeho pobyt ve svatyni je rámcem pro ostatní příběhy.

Kniha se de facto skládá z několika povídek, které by dokázaly fungovat i samy o sobě, v kombinaci s rámcem nicméně vytváří poměrně přesný portrét Geralta a pomáhají čtenáři pochopit jeho charakter. Jednotlivé příběhy jej totiž ukazují v nejrůznějších situacích a odhalují jeho konkrétní povahové rysy i vlastnosti. Zároveň jsou exkurzí do jeho minulosti a popisují, jak přišel ke konkrétním zraněním nebo jak se seznámil s konkrétními lidmi.

Sapkowski sice stvořil svůj vlastní fantasy svět na bázi středověků, vychází v něm nicméně z mytologie a zabydluje jej tvory, kterými se to v mýtech a legendách jenom hemží. Jednotlivé povídky knihy jsou navíc vystavěny na půdorysu známých pohádek, byť v poněkud pokroucené podobě. Autor se nesoustředí na šťastné konce ani morální poučení, naopak jako by si z lidové slovesnosti dělal tak trochu legraci a úmyslně ji překrucoval. Zvlášť patrné je to v povídce vycházející ze Sněhurky a sedmi trpaslíků, ovšem třeba také v příběhu na motivy Krásky a zvířete. Některé další pohádky si sice nezasloužily celý vlastní příběh, ale jsou aspoň okrajově zmíněny.

V příbězích se objevuje obrovské množství postav, a přestože ve všech (s výjimkou Prologu) figuruje Geralt, objevuje se i celá řada dalších charakterů. Sapkowski se ukazuje jako mistr povahokresby, který dokáže s využitím minimálních prostředků vykreslit nejrůznější citová hnutí svých hrdinů a proměnit je v nesmírně živoucí a často velmi nesnesitelné osoby. Výjimkou v tomto ohledu není ani sám Geralt, který se vyznačuje až absurdní hrdostí, jež mu ne vždy dobře slouží a může hraničit až s arogancí.

Autor má poměrně specifický styl, který velmi dobře pasuje k prostředí a žánru, zároveň však může čtenáře překvapit. Jedním z jeho největších specifik je masivní využití přechodníků, které v češtině platí za zastaralou slovesnou formu, a byť perfektně slouží k vyjádření časové souslednosti, nebývají v moderní literatuře příliš často využívány. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry jde o autorský styl a do jaké je to věc překladu, zároveň je však s ohledem na to, že polština je slovanským jazykem, velmi pravděpodobné, že podobné slovesné tvary jako u nás se nachází i v ní. Vyprávěcí styl je celkově poměrně popisný, zároveň však nepostrádá řadu velmi trefných dialogů a výborně vybudovanou atmosféru, ani nemluvě o tom, že je mimořádně čtivý. Autor má navíc vytříbený smysl pro humor a ironii, takže čtenář se u knihy velmi dobře baví.

Zaklínač I: Poslední přání je velmi dobrým úvodem série, a to navzdory skutečnosti, že Geraltův současný příběh je pouze rámcem pro epizodické zachycení jeho předchozích dobrodružství. Čtenář má šanci seznámit se s autorovým stylem, nasát atmosféru a ponořit se do světa, o kterém toho sice příliš mnoho neví, ale který si i tak zamiluje. Do toho se potkává s množstvím dobře prokreslených a zajímavých postav, které mají svoje chyby a dokážou pít krev, ale přesto jejich jednání dává smysl a v kontextu příběhů je naprosto pochopitelné. Po úvodní knize tedy Zaklínače považuju za mimořádně slibnou sérii, kterou bych si mohla potenciálně zamilovat.