Tošikazu Kawaguči - Než vzpomínky vyblednou

V Tokiu existuje kavárna, o jejíž existenci mnoho lidí neví, protože je skrytá v boční uličce a v místech, kam obyčejní turisté nezavítají. Mohla by být naprosto zapomenutelná, kdyby se nevyznačovala jednou zvláštností - umožňuje cestovat časem. Zní to jako naprostá rarita, přesto není kavárna jediná svého druhu. Ve městě Hakodate, přesně na svahu stejnojmenné hory se totiž nachází jedna velmi podobná. Tahle není nějak schovaná a turisté ji navštěvují velmi hojně, jen málokdo z nich však tuší, jak speciální místo to vlastně je.

Kavárna Dona dona má stejně jako její tokijská sestřička kouzelné místo, na které se stačí posadit a za splnění určitých podmínek můžete odcestovat časem. Problém je, že se tam setkáte výhradně s lidmi, kteří sami už tuto kavárnu navštívili a bez ohledu na to, co jim řeknete nebo jak se zachováte, se na vaší přítomnosti vůbec nic nezmění, ani nemluvě o tom, že máte jenom velmi omezený čas. V minulosti, případně budoucnosti, smíte prodlít pouze do chvíle, než vystydne káva. Většinu návštěvníků všechna tato pravidla od cesty odradí, přesto se najdou tací, kteří se na ni chtějí vydat.

Jak už bývá u této série zvykem, čtenář má možnost seznámit se prostřednictvím čtyř příběhů se čtyřmi rozdílnými lidmi. V tom prvním se do minulosti vydává dívka, jejíž rodiče zemřeli a nechali ji ještě jako dítě napospas vzdáleným příbuzným a ústavní péči. Ve druhém se časem vrací úspěšný komik oceněný prestižní cenou, aby si ještě jednou popovídal se svou mrtvou ženou. Ve třetím čeká výlet časem na dívku, která po smrti sestry postrádá vůli dál žít a ve čtvrtém se mladík vydává rozloučit s dívkou, kterou miluje, ale netuší, jestli ji ještě někdy spatří živou.

Stěžejním tématem celého povídkového románu je v tomto případě smrt. Autor ji výrazně tematizuje, a to zejména její náhlost a nepředvídatelnost. Všichni hrdinové se s ní nějakým způsobem potkávají, ale ani jeden z nich ji nikdy nečeká a o to složitější pro ně je se s ní vyrovnat. Smrt je v textu představována jako běžná součást života, jíž pro pozůstalé život nekončí, jakkoliv těžké to může být. Prostřednictvím svých výletů do minulosti se jednotlivé postavy snaží smířit s tím, že ti, kdo pro ně byli nejdůležitější, už nejsou mezi živými. Učí se tím mnoho o lásce a také sami o sobě a významu života smrti navzdory.

Přestože román je složen ze čtyř samostatných příběhů, všechny jsou navzájem provázané a doplňují se, ať už tím, jaké postavy v nich vystupují, nebo zpracovávanými tématy. Autorův styl je velmi úsporný a leží hlavně v dialogu, který je primární nosnou složkou děje. V mnoha ohledech má text až divadelní charakter a silný inscenační potenciál. Ostatně, první díl celé této románové série vznikl nejprve jako divadelní hra. Autor má cit pro dramatičnost, budování atmosféry a vystižení silných myšlenek naprosto obyčejnými slovy. Z románu je hodně cítit, že vznikl v oblasti kulturně velmi odlišné od té naší, zároveň však pracuje s tématy, která jsou čtenářům blízká bez ohledu na jejich původ.

Než vzpomínky vyblednou je jímavý příběh obyčejných lidí vystavených těžkým životním zkouškám, s nimiž se musí nějakým způsobem popasovat, byť je to pro ně mnohdy velmi náročné. Autor má strohý styl, s nímž se nesnaží o žádnou zvláštní květnatost, popisuje věci spíše odosobněně, bez emocí a čistě takové, jaké jsou, přesto se dovede čtenáře hluboce dotknout a zasáhnout jej na nejcitlivějším místě. Hodně tomu napomáhá i skutečnost, že hlavním tématem celého románu je smrt. Příběh je možné číst i bez znalosti předchozích dílů, pokud však sérii znáte, velmi dobře na ni navazuje.